Dočkali jsme se ;-)

Oznamujeme všem, že jsme se dočkali a máme doma, dvě krásná, malá, složitá, ale námi velice milovaná sluníčka ;-).

 

 

Pokud půjdete stejnou cestou, nenechte si nikým vymluvit, že láska na první pohled neexistuje.

U nás to rozhodně láska na první pohled byla.

Miluju vůni jejich kůže. Miluju je, jako bych je sama porodila.

 

Nemohu o nich zatím napsat víc, nezlobte se ;-).

 

Ale ptáte se, jak se máme? Jaké to je?

 

Je to brutální. Těžké. Vyčerpávající. Někdy šílené. Jindy bezmocné. Až bolestné. Nesrovnatelné s žádnými "normálními" dětmi.

Stokrát těžší, než si to člověk představuje.

 

Ale "Mami" a "Tati" a pohled jejich očí, jejich objetí, ta neustálá potřeba se chovat a mazlit, úsměv na jejich tváři, rozsvícené oči....

Tohle všechno za to stojí.

Cokoli stojí za to, aby tahle dvě sluníčka mohla žít normální, láskyplný, plnohodnotný život.

Aby měla rodinu.

To nejdůležitější, co v životě potřebují...

 

* * * * * *

 

Nikdy v mém životě nepřijde den, kdy bych dokázala pochopit, co vede matku k tomu, aby opustila tak překrásné, zdravé, dokonalé, bezelstné a zranitelné bytosti.

 

! ! ! ! ! !  14.5.2013  ! ! ! ! ! !

Po 3/4 roce máme konečně nabytí právní moci o svěření dětí do pěstounské péče!

Moc ráda bych napsala o dětech. Ale vzhledem k tomu, že nejsme anonymní osoby a děti máme "pouze" v pěstounské péči, bojím se toho, budu upřímná.

Když to napíšu stučně, je to těžké. Velice těžké. Mnohem těžší, než si vůbec kdo dokáže představit.

Nikoho v okolí nemáme, kdo by si to uměl představit. Protože nikdo, koho bychom znali, dvě děti v péči nemá. A puberťáka s ADHD k tomu.

Prožila jsem mnoho těžkého, byla jsem až na úplném konci sil. Cítila jsem se tak vyhořelá, jak jen po smrti FIlípka.

Ale věřte mi jedno. Nikdy jsem nepřemýšlela ani sekundu o tom, že bych něco vzala zpět.

Jsou to děti. Moje děti. A já se s tím budu snažit porvat jako lvice.

A doufám a věřím, že jednou přijde okamžik, kdy budeme všichni šťastní, spokojení a v pohodě.

A tohle je vidina, která mě drží nad vodou a snaží se mi vyluzovat úsměv na rtu ;-).

 

Držte nám, prosím palce. Budeme to potřebovat ;-).

* * *

 

Leden 2014

 

Moc bych si přála napsat, že náš život, naše cesta, je zalitá sluncem. Mnoho lidí to očekává a většina lidí tomu věří.

Po skoro roce půl ale musím říct, že tomu tak není. Je to tak těžké a složité, že se to slovy nedá vyjádřit. A nechci to ani zveřejňovat. Prožíváme mnoho těžkých chvil a málo těch šťastných.

I tak ale jdeme dál. Kvůli nám, kvůli dětem, i kvůli Filípkovi.

Nepřestávám věřit v dobro.

Někdy je to moc těžké-věřit. Ale my nejsme lidé, co by se vzdávali.

Věřím, že letošní rok se věci obrátí k dobrému a že bude přelomový.

Děkuji všem, že jste v myšlenkách a námi.

Děkuji životu za tuhle výzvu. Buď mě zabije nebo mě posílí.

Já doufám v to druhé.

 

Červen 2014

Měla jsem pravdu. Bohudík. 

Po dvou letech, které mě málem zabily a ušlapaly do morku kostí... po dvou letech, kdy jsem den co den bojovala s nenávistí a neláskou... po dvou letech, ze kterých jsem byla rok a půl neustále nemocná.....po dvou letech, ve kterých jsem se dvakrát zhroutila a myslela, že je to konec..... po dvou letech piplání a neustálé víry, lásky a naděje....

...se něco stalo.

Přišla láska. 

 

Ne z mé strany, ta byla vždy. 

 

Přišla láska a odešla nenávist k vlastní matce, která byla směřována vůči mě.

Boj, který jsem nemohla vyhrát.

Boj, který se zdál nekonečný a byl tak bolestný. Boj, díky kterému jsem proplakala stovky dní a nocí.

Dívajíc se den co den z okna na hrob mého druhorozeného. 

Proč. Proč jen někdo ztrácí a žije dál s vyrvaným kusem srdce, když jiní nemilují.

Jiní odhazují své děti jako použité kapesníky, my ty své pohřbíváme. 

 

Nikdo neví. Nikdo netuší. Nikdo necítí. 

Chápat může jen ten, kdo je na stejné lodi, jako já.

Jen ten, kdo má obuté tytéž mokasíny, co já.

 

Jak moc musí být zraněné dětské srdce, aby tak moc nenávidělo?

Dva roky je na jeho zahojení celá věčnost, zdá se. Ale i přesto asi někde hluboko zůstává.

 

Je čas lásky a objetí.

Čas harmonie. Ne, mezi námi všemi, ale i to věřím, přijde.

Čas, kdy se mohu nadechnout a KONEČNĚ, po dvou letech války a téměř vlastního zničení, cítím kus ŠTĚSTÍ.

Děkuji.

 

Ne, ani teď nejdeme růžovým sadem. Ta cesta je velmi těžká.

Ale, když se podívám na Filípkův hrob, už se mi srdce nesvírá bolestí. 

Teď už cítím naplnění. Cítím, že jsem milována.

Dětmi, které chci naučit, co je milovat. Chci je naučit, kým jsou a kam jdou.

Chci je naučit, co je milující rodina. Aby jednou samy dokázaly předat totéž svým dětem.

Aby věděly, že my jsme jejich přístav. A ony loďky, které se vždy mohou vrátit.

 

Dávám jim své já. Protože ony dělají totéž.

Dávám jim svou lásku. Protože děti musí být milovány.

Dávám jim svou náruč. Protože musí být chráněny.

Dávám jim své všechno. Protože ony jsou můj život.

 

Mé děti.

Všechny mé děti.

 

Kéž by ta cesta mohla být lehčí a jednodušší. 

I s tou láskou je těžké mnoho překážek překonat.

Ale věřím, že se dočkám.

A až jednou ten okamžik nastane a já budu vědět, že všechny mé děti jsou šťastné, budu ta nejšťastnější máma na celém světě.

Máma, která má svého anděla.

 

Jdu cestou tvrdou a trnitou. Nohy mám rozpíchané do krve. Ale je to cesta, kterou jsem si vybrala.

A já věřím, že na jejím konci mě čeká louka posetá pampeliškami, která bude měkká jako mech. 

 

Pokud máte své sny, nevzdávejte se jich.

Ať je ta cesta sebetěžší.

Mnoho lidí žije bez jakéhokoli smyslu života.

Mějte vy ten svůj. 

Ať už je jakýkoli.

 

 

* * *