Filípkovi s láskou. / Co mi pomáhalo

Co mi pomáhalo

   

Prázdná postýlka….

 

Návrat z porodnice bylo asi to nejtěžší vůbec.

I když to v porodnici bylo kruté, byli jsme tak nějak izolováni. Já jsem vůbec nevycházela z pokoje, lékaři pak docházeli za mnou. Také jsem měla pocit, jako by se to vlastně vůbec nestalo.  Byla jsem jako ve špatném snu.

Čím víc se blížil náš odchod domů, tím víc na mě padala deprese.

 

Naštěstí byl můj manžel natolik duchapřítomný, že jel domů napřed (byl v porodnici celé dny i noci se mnou) a všechny věci, jako kolébku, oblečení a vše co bylo na očích, odnesl na půdu, abych to tu neviděla.

Tyhle věci mi ale při příchodu domů vůbec nedocházely, až mnohem později…

 

*

 

První věc, kterou jsem udělala po příchodu domů je, že jsem položila na zem před pohovku matraci. Na té jsem trávila celé dny, ležela, plakala, koukala do prázdna nebo nepřítomně skrze televizi.

Naše psí slečny jako by to vycítily, ne jako, určitě to vycítily. Celé dny ležely těsně u mě nebo na mě a hřály mě a dělaly na mě psí kukuč.

Když u mě chvilku neležely ony, ležely na mě naše kočičky.

Jejich teplo a láska mi zachránily život.

Pro někoho to bude znít absurdně, ale pro mě to bylo zásadní. Zvířecí, zcela nezištná láska je něco neskutečného a fascinujícího.

Nemluvila jsem, neuklízela, nevařila, neexistovala….všechno mi bylo úplně jedno.

 

Náš Filípek zemřel a už nikdy se to nezmění.

To bylo jediné, na co jsem byla schopná myslet.

 

Syna jsme naštěstí poslali s naší známou na hory, to bylo to nejlepší, co jsme pro jeho křehkou dětskou duši mohli udělat. Nedokázala bych se o něj ani postarat.

PS: Gábi, ještě jednou díky!

 

*

 

Další zásadní záležitost byli dělníci, kteří tu každý den pobíhali. Měli jsme naplánovanou velkou přestavbu domu, těsně, než se měl narodit Filípek. Všechno jsme zrušili, ale rozhodli jsme se ponechat celkovou přestavbu synova pokoje. A byl to velmi správný krok.

Sice byl všude neskutečný nepořádek, prach, všude byl rozestavěný nábytek…ale mně to bylo jedno. Já ležela na své matraci zachumlaná v dece…a to že tu pobíhali dělníci mi přišlo jako vysvobození. Vysvobození z mých šílených myšlenek, které by byly mnohem šílenější, kdybych tu koukala do tiché, prázdné zdi…

 

*

 

Pár známých se nabídlo, že přijedou. To mi pomáhalo zmátořit se. Alespoň na chvíli jsem měla pocit, že jsem to zase alespoň na chvíli já. Uvařila jsem, upekla, povídala o jiných věcech….mou šílenou bolest jsem alespoň na chvíli mohla založit do složky „Koncepty“.

 

 

*

 

Někdy přišel okamžik, kdy jsme se s manželem i na chviličku něčemu zasmáli.  

Zřejmě nějaké nepodstatné hlouposti, ale každý sebemenší únik byl prostě únik.

Brzy jsem ale byla zpět na začátku. A to budu asi ještě dlouho. Vím, že ta bolest nikdy nepřejde. Ale snad se alespoň stane snesitelnější.

 

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem dokázala zvednout mobil nebo sednout za volant.  

I všechny lékaře absolvoval můj muž se mnou. A že jich nebylo málo.

Nedokázala jsem ani vyjít z domu a jít na našem malém městě do obchodu. Připadala jsem si, jako postavit se doprostřed náměstí zcela nahá.

 

Řekla jsem si pak, že musím udělat něco, cokoli, jinak zešílím. Tak mě manžel odvezl ke kamarádce, ostříhala mě a obarvila, zásadně jsem změnila účes.

Byl to alespoň milimetr blíž k novému začátku.

Hlavně něco dělat.

Cokoli.

 

***

 

 

Děkuji těm málo lidem, kteří se mnou byli, kteří se snažili pomoci nebo jen přivézt mě na jiné myšlenky.

 

Děkuji mému úžasnému muži, nejlepšímu člověku, kterého mi osud přivál.  

Prošli jsme nejtěžší zkouškou našeho vztahu, která ještě více posílila naši lásku.

 

Děkuji mému prvorozenému.

Za vůni jeho vlasů, za krásné modré oči, za hebkou kůži, za jeho výjimečnost, za jeho lásku.

Za to, že je.

 

Děkuji našim chlupatým holkám, které mě každý den drží nad vodou.