Filípkovi s láskou. / Co mi ubližovalo

Co mi ubližovalo

 

 

 

Tato slova, která píšu, nejsou mířená na nikoho a nikomu jimi nechci ublížit.

Sděluji zde jen mé subjektivní dojmy, jak jsem to cítila já.

 

Byla, jsem, zoufalou ženou, které zemřelo dítě.  

Většina z blízkých a rodiny, zřejmě měli pocit, že chceme být raději sami. Věřím, že mnozí také vůbec netušili, jak se mají zachovat. Jak mají reagovat. Zda nás kontaktovat a nebo raději ne.

 

Mně osobně zranilo nebo spíše zabilo, že velmi blízcí lidé nereagovali vůbec.  

Poznala jsem trpké "V NOUZI POZNÁŠ PŘÍTELE".

 

Mně pomáhalo, když se někdo ozval a nabídl pomoc. Nemyslím konkrétní pomoc.

Třeba jen, že přijede a uvaří mi čaj, pohladí mě nebo jen tiše bude sedět vedle mě.

Když se tak nějak někdo vnutil.

Protože na otázku „Nepotřebuješ něco?“ nešlo nijak odpovědět. Ani na výroky typu "Tak kdybys chtěla, abych přijela, řekni" nebo "Víš, kde mě najdeš".

 

Bohužel jsem vycházela z toho, jak bych to udělala já.

Jak bych to cítila já. A nikdo to zkrátka necítí stejně.

 

Doufala jsem, že přijede někdo hodně blízký, nebude se vůbec na nic ptát a pevně mě obejme.

Možná bude plakat se mnou.

A nebo mě jen sevře a bude držet. A řekne třeba jen "Je mi to líto" nebo "Jsem tu pro Tebe".

 

Nebo, že někdo zavolá Petrovi a zeptá se, zda by mě potěšilo, aby přijel/a. Že se třeba zeptá "Co myslíš, udělá jí dobře, když přijedu a učešu jí vlasy? Nebo přečtu kousek z oblíbené knihy? Nebo, když si vedle ní prostě jen sednu a budu mlčet?"

 

Mrzelo mě to a bolelo. Vlastně mi to spíš vyrvalo kus srdce z těla.

Snažím se chápat, že to nebyl ničí záměr. Každý reagujeme jinak a každý máme jiné hodnoty pro přátelství.

Někdo je na bolest raději sám. Já ne.

 

 

PROSÍM, máte-li kolem sebe někoho v mé situaci, nečekejte. Neptejte se. Nedistancujte se. Protože to strašně bolí. Když se stáhnete do ústraní a nebudete reagovat, velmi nás tím zasáhnete. Zabijete nás.

Kdo jiný by měl být po našem boku? Kdo jiný by nám měl pomoci? Kdo jiný by měl být s námi, když nám je nejhůře?

Kdo jiný, než blízký přítel, rodina???

 

Možná bez vaší pomoci nepřežijeme.

Možná tím dáte všanc letité přátelství.

A to je jen další kudla do našeho srdce.

* * *

 

 

 

 * * * * *

 

 

Bolest jsem cítila i tehdy, když jsem měla pocit, že můj Petr už netruchlí.

Život šel dál, musel zařídit spoustu věcí a to i kolem mě a já jsem to věděla. Zůstal racionální.

Ale byla jsem strašně zoufalá a jednou jsem dokonce na něj měla vztek. Že už netruchlí.

Měla jsem zoufalý, hysterický strach, že už mu Filípek nechybí.

Že už truchlím a pláču jen já.

Bylo to zcela neobjektivní, ale já to tak v té zoufalosti cítila.

 

O pár dní později jsem si uvědomila, jak je to absurdní.

Věděla jsem, že Filípka oplakává stejně jako já.

Plakat se dá i bez slz .

 

Naopak mi následně došlo, jak jsem vděčná, že je silný. Že je má jistota. Že díky němu se můžu hroutit já.

Co bychom dělali, kdybychom byli oba tak mimo realitu jako já? Vždyť jsem bez něj nebyla schopná ani jet k lékaři nebo si vzít léky. Kdo by se o mě postaral…?

 

 

  O tom, jak vás, muže, potřebujeme si přečtete v odkazu  Všem tatínkům  .