Co cítím....

Je to už sedmý týden a já teprve dnes nacházím odvahu napsat...

Dnes, přesně 11 měsíců po smrti našeho Filípka.

 

Mnozí se ptáte, co se tentokrát stalo, proč zase já...

I já se ptám. Miminku přestalo bít v 11tt srdíčko a zemřelo.

Následoval zákrok v nemocnici. Vedle mě ležely dvě paní, co se těšily, až budou mít po interupci a budou si moct dát cigáro a kafe. Nemluvily o ničem jiném, než jaká je tam nuda a jak já se mám, protože po narkóze spím.

Já nespala. Jen mi někdo opět vyrval srdce z hrudi. A to sotva pochopí někdo, kdo jde vědomě své dítě zabít a nehne u toho brvou...

 

Dnes už vím, jak šílený je to rozdíl. Když přijdete o miminko, které je tak maličké, zboří se vám svět. Ale když ho porodíte a chováte ho v náruči a pak pohřbíte, váš svět už není váš.

Ani srdce není vaše. Ani vy už nejste vy.

 

Srdce vám někdo vyrval zaživa z hrudi a vy se snažíte přežít bez něj.

Dá se to.....?

 

 

 

Největší bolest, kterou cítím není to, že jsem potratila, resp. miminko umřelo.

Kdybych to zažila před Filípkem, tak by to tak bylo.

Ale teď je všechno jinak. Teď už nechápu ani logicky ani jinak, proč. A nevěřím, že tomu někdy porozumím...

 

To vědomí, že je to konec, je šílené.

Protože my už tohle nepodstoupíme.

Nemáme už na to síly. Už to nejde.

 

A tak dnes, 17.12.2011 pláču pro mého Filípka i mé druhé miminko. Myslím na ženy, co jdou na potrat, jako by to byla návštěva lékaře. Na to, jak nikdy nebudou myslet na své dítě, které zabily. Nebudou se trýznit myšlenkami, že mu vzaly život.

Myslím na ně a doufám pro ně, aby za ten čin nikdy nebyly potrestány.

 

Dříve bych se snažila chápat. Dnes už to po mně nemůžete chtít.

Letos, nejhorší rok našeho života, jsme se rozhodli, že nebudeme slavit vánoce.

Odjíždíme na samotu, do Švédska a vracíme se až koncem prvního týdne v lednu.

Žádné přípravy, cukroví, běhaní a shánění dárků, žadné nervy, žadný Štědrý den. Nechceme to.

Letos, jsme poprvé v našem životě, měli trávit obě naše dohromady společně, s Filípkem, s rodiči, s mými bratry, švagrem a tak dále.

To byl můj sen. Velká rodina pohromadě.

A tak všechno kolem nás nám jen připomíná, že to tak nikdy nebude.

Našemu synovi samozřejmě dárky dáme, bylo by mu to líto.

Ale namísto kapra a stromečku bude mít poklidný večer u krbu a své nejoblíbenější jídlo.

Celých těch 7 týdnů nemyslím na nic jiného, než na odjezd. Do země, kam se celý život toužím podívat.

 

Jen návratu se skutečně děsím. Protože leden bude pro mou duši nejbolestnější...

 

Prosím, neberte si mě jako příklad. Pokud máte sílu, zkoušejte to dál. Z celého srdce vám budu přát, abyste dosáhli svého snu.

 

Nepřeji vám krásné vánoce a hromady dárků.

 

Přeji vám všem, abyste byli šťastní a zdraví, abyste milovali své děti, své protějšky, abyste dokázali žít svůj život naplno.

 

Stůjte při sobě a připomeňte si, proč ty druhé milujete.

Milujte je, i když víte, že nejsou dokonalí. To nejsme nikdo.  

 

Přeji vám, abyste nikdy nebyli sami.

Ať nikdy v životě nemusíte oplakávat vaše děti.

 

 

L.