Filípkovi s láskou. / JSOU TO DVA ROKY

JSOU TO DVA ROKY



Můj milovaný.

 

Dva roky. Pořád si to opakuju dokola.

Dva roky je tak krátký čas. A přeci tak dlouhý. Člověk si řekne, že za dva roky se toho tolik stane, tolik toho prožije. Já mám pocit, jako by to byly dva týdny.

 

 

Stále nemůžu uvěřit.

Říká se, že čas zahojí všechny rány.

Jsou ale rány, které nezahojí ani tisíc let.

Když vám vezmou nohu, dá se bez ní žít. Dá se naučit fungovat. Ale nedá se zapomenout na to, že jste tu nohu měli.

A on není noha. Je část srdce. A na srdce žádná protéza neexistuje.

Ten vyrvaný kus už se ničím nahradit nedá.

 

 

Je tolik nových věcí za ty dva roky. Složitých, těžkých, i těch krásných.

Ale nikdy nebude 17. leden mým šťastným dnem.

 

Můj nejdražší synu,

ať jsi kde jsi, můžeš si být jistý, že já budu vždy s Tebou. Protože kus mého srdce máš v sobě. A zůstane tam navždy.

Ač to bolí sebevíc, vím už, že jsi nezemřel zbytečně.

 

Děti už leží v postýlkách. To především díky Tobě mají šanci na lásku. Na normální život.

Ony nevědí. Ony netuší.

Ale my oba víme. A to stačí.

 

 

Děkuju lásko.

 

Za to, že jsi byl.

Jsi.

Budeš.