Filípkovi s láskou. / Jak si představuji Filípka

Jak si představuji Filípka

červen 2011

 

Nějakou dobu mi trvalo představit si mého Filípka jinak než jako chudáčka miminko, co zemřelo.

Stále jsem si představovala jakousi bolest a beznaděj a prázdnotu.

 

Teď, 4 a půl měsíce po jeho smrti, když píšu tato slova, cítím lecos jinak.

Ne, že by bolest byla menší.

Ne, že by byla snažší.

Ne, že by se mi dýchalo líp.

Ne, že bych byla smířená.

Ne, že bych už dokázala přestat plakat.

 

 

Ale zkouším se dívat na našeho Filípka jinak.

Představuji si pomyslného andílka se zářivým pohledem a úsměvem na tváři.

Andílka, co je někde kdesi v jiném světě, velmi daleko a přesto stále se mnou a ve mně.

Představuji si, jak pluje na pomyslném obláčku a bezstarostně potkává ostatní andílky.

Představuji si, že je klidný, krásný, růžový a smířený.

 

 

Vím, že ví, že nepřijde jediný den, kdyby má myšlenka nepatřila jemu.

Vím, že ví, že má láska je bezedná.

 

 

 

Vím, že se těší na den, kdy si na něj vzpomenu a v mých očích už nebudou slzy bolesti.

Až se budu moct usmát, pohladit místo, kde odpočívá a prostě jen říct: "Krásný den, Filípku!".

 

 

 

Kéž by to bylo brzy.

Aby se mi lépe dýchalo.

Aby ten tlak u srdce byl menší.

Abych mohla alespoň trochu zase žít. Ne přežívat.