Filípkovi s láskou. / MŮJ PŘÍBĚH

MŮJ PŘÍBĚH

 

 

Můj příběh začal v létě 2010.

 

Ač jsem po několika gynekologických operacích a mé otěhotnění mělo být hodně složité, osud nám ukázal, že já a můj Petr jsme si souzeni. Zrodil se život. Náš zázrak. Zřejmě z jediné kapky.

Na těhotenství jsme přišli až ve 13tt., což mi je dodnes záhadou. V prvním těhotenství před 10lety jsem 4měsíce zvracela a bylo mi opravdu na umření.  Tentokrát nic.

Když jsem to zjistila, byla jsem v naprostém šoku. Udělali jsme 7 těhotenských testů, abych tomu opravdu uvěřila. První den jsem byla spíše vyděšená, měla jsem pocit, že teď se nám to „nehodí“, mé nové studio se krásně zajelo a plánovali jsme miminko třeba až za rok.

 

První den jsem se s tím prala a pak si uvědomila, jak strašně moc se rouhám! Já, která měla problém i s prvním otěhotněním, která měla mít velký problém i teď. Já, která otěhotněla nějakým zázrakem. A mé známé a kamarádky nemohou otěhotnět, ač se snaží sebevíc. A já se takhle rouhám?

Dala jsem si duševní facku a uvědomila si, jak jsem hloupá. Najednou mi došlo, jak moc jsem šťastná. Jak moc jsem vděčná. Jaký zázrak naše miminko je.

 

A od toho dne jsem se strašně moc těšila, nemohla jsem se dočkat, až tu bude s námi.

 

Manžel měl ohromnou radost a syn ještě větší. Už dlouho si přál sourozence. „Ale mami, prosím, bude to bráška, ano? Já chci brášku.“

Mé těhotenství provázela řada problémů. Bolesti břicha, příliš časté tvrdnutí a především nevysvětlitelné bolesti hlavy. Přiváděly mě téměř k šílenství. Trvaly celý den a to každý den, celý druhý i třetí trimestr. Byla jsem na několika testech, byla jsem na neurologii, na masážích, ale nepomáhalo prostě vůbec nic.

To mě neuvěřitelně zmáhalo a vysávalo. Byla jsem strašně moc unavená a vyčerpaná. Jen málo dní v těhotenství jsem se cítila dobře.

Také mě trápily nevysvětlitelně kolapsové stavy. Leckdy jsem se sotva vypotácela z obchodu. Mluvím o druhé a třetím trimestru. Někdy se dokonce stalo, že se mi například v obchodě udělalo tak zle, že mě syn musel odvést ven a já třeba 30minut seděla a snažila se zhluboka dýchat. Nebyla jsem schopná vůbec řídit. Děsila jsem se, že mě to potká někde právě za volantem.

Mnoho krušných chvil jsem měla, vlastně všechny měsíce byly krušné. Ty bolesti hlavy bych nikomu nepřála. Magnezium, čaje, obklady a další rady, nic nepomáhalo. Usínat s šílenou bolestí a i se s ní probouzet.

Myslela jsem, že budu hlavou mlátit o zeď, jak šílená jsem byla.

Ale hlavně, když bude naše miminko v pořádku. Všechno vydržím.

Jsem přeci máma.

 

Tripple test potvrdil velké riziko Downova syndromu. Byla jsem zcela zoufalá. Odeslali nás okamžitě do druhé budovy nemocnice (Apolinář) na amniocentézu-odběr plodové vody, protože jsem byla už v 19 tt.

Byla jsem v šoku, běžně se čeká tři týdny, my šli rovnou. Neměla jsem věci na převlečení, nic. Vůbec jsem neměla šanci se rozhodnout, rozmyslet, zda to chci.

 

Už jednou jsem tím prošla, náš Páťa byl sice zcela zdravý, ale ty nervy a čekání, to bylo otřesné. Navíc jsem dva dny po zákroku měla tak silné křeče, že jsem myslela, že potratím, toto se bohužel opakovalo.

A to přesto, že riziko potratu je údajně VELMI nízké (čemuž nevěřím a nikdo mě o tom nepřesvědčí - vzhledem k mým zkušenostem). Taky údajně ženy nemají vůbec žádné potíže. já jsem údajně výjimka. Kolik asi takových je....?

Výsledky následně OPĚT ukázaly, že je vše v pořádku a že jsem měla nervy na dranc opět zbytečně.

Taktéž mi utkvěla věta, kterou mi řekl doktor při sdělení, že genetické výsledky dopadly dobře. Z hluboka jsem se nadechla a říkám mu s úsměvem a slzou v oku, že teď už konečně můžu klidně spát.

On se na mě chladně podíval a řekl "Tak to tedy rozhodně nemůžete! Toto je jen výsledek genetických testů týkající se Downova syndromu. Že se Vám narodí zdravé dítě Vám nikdo nezaručí!"

Jelikož se jim nezdálo něco se srdíčkem, poslali nás ještě k neonatologovi, aby udělal detailní ultrazvuk srdíčka Filípka. Ale i ten byl zcela v pořádku. Ulevilo se mi.

Těhotenství dál probíhalo z medicínského hlediska normálně, já se ale vůbec necítila dobře. Byla jsem stále vyčerpaná, bolesti hlavy byly k zešílení, často mě bolívalo břicho.

Lidé říkali, jak jsem krásná a jak mi to těhotenství sluší. Viděla jsem se tak také, ale ty zdravotní problémy mě dostávaly na kolena. I tak jsem ale zůstávala pozitivní.

Říkala jsem si, že je to zřejmě tím, že jsem o 10 let starší a tak to není už tak jednoduché. Také, že je každé těhotenství jiné.

Když mi lékařka sdělila, že to bude chlapeček, na vteřinu mi to bylo líto, protože jsem toužila po holčičce, ale pak jsem si řekla, že je to fajn. Že budu mít doma tři chlapy. Moc jsme se na našeho Filípka těšili. Měli jsme hodně fotek z ultrazvuků, videa z 3D ultrazvuku, kde měl naprosto realistický obličej.

Povídala jsem si s ním a polovinu dne strávila hlazením bříška. Byl neskutečně živý a neustále kopal, ve dne, v noci. Měla jsem pocit, že skoro vůbec nespí.

Prožila jsem mnoho těžkých dní, i nocí, kdy mi nebylo dobře, ale věděla jsem, že naše milované miminko mi za to stojí. Nemohla jsem se dočkat, až tu bude s námi.

Měla jsem nakoupené všechny věcičky, oblečení, nábytek, kočárek a další jsme měli objednáno…

 

V den, kdy se to stalo, jsem měla předtuchu. Byl víkend a já začala balit tašku do porodnice a tašku pro Filípka. Bylo ještě brzy, ale já cítila, že to mám udělat..

Petr se ještě podivoval, proč tak brzy a já jen řekla, že mám tušení, že to bude dřív. To je jediné, co mě napadlo. Že se narodí dřív. A já se i těšila, že už to bude. Vždyť dnes to není žádný problém. Bohužel jsem ještě nevěděla, jak moc jsem měla pravdu..

 

V noci mě začalo silně bolet břicho. Ale jelikož mě celé těhotenství něco bolelo, nepřikládala jsem tomu větší pozornost. Chodila jsem po bytě a naše psí holky stále těsně u mě. Jakoby věděly, že se něco děje… Filípek ještě v noci kopal…

 

Říkala jsem si, že jsem upekla čerstvý chleba a jedli ho ještě teplý, že mě určitě bolí břicho z toho.. ale vůbec to přestávalo, bylo to spíše horší, tak jsem nad ránem vzbudila Petra a řekla mu, že asi budeme muset do porodnice.

Nebylo mi dobře, ale ani omylem by mě nic nenapadlo. Jediné, co jsem si říkala bylo, že mě pošlou domu, že je to v pořádku a v nejhorším porodím předčasně.

Přijeli jsme do porodnice a porodní asistentka mi řekla, že oni ale na menší miminka nejsou vybavení. Tak jsem se ještě od srdce zasmála a řekla já ale ještě rodit nehodlám. Vzali mě na vyšetřovnu, kde chtěli natočit ozvy, které nemohly najít. Sestřička jen řekla, že je mimi určitě otočené a že vezmou raději ultrazvuk.

Pak přišel externí lékař, který se mě zeptal, kdy jsem byla naposledy na ultrazvuku a suše mi oznámil, že nevidí ozvy.

Vůbec jsem nechápala, co mi říká. Koukala jsem na monitor a těkavě hledala srdíčko. Bez úspěchu.

Náš, zcela zdravý Filípek, bez jakéhokoli opodstatnění zemřel.

 

V ten moment jsem zemřela i já.

Poprvé.

 

Zavolali Petra, který nic netušil a viděl, jak tam stojím s kalhotami u kotníků a srdceryvně pláču. Byl to šok.

Hystericky jsme plakali a nemohli uvěřit.

 

Lékař nám oznámil, že mi vyvolají porod a musím Filípka porodit. Moc jsem plakala, a pro všechno na světě jsem prosila, ať mi udělají císaře, že podepíšu a zaplatím cokoli, jen ať mě nenechají normálně rodit. To mi přece nemůžou udělat.

Můžou.

Musí.

 

Odvedli nás na velký pokoj, odkud přeložili nějakou maminku někam jinam, abychom tam byli sami. Po nějaké době nás pak přeložili na nadstandard.

My jsme jen plakali a plakali a byli zcela zoufalí.

 

Zaživa nám vyrvali srdce z těla.

 

Dali mi infuze, tablety kvůli vyvolání porodu a nějaké další léky. Začaly šílené bolesti, kontrakce byly po jedné minutě a trvaly 8hodin. Ani po 8hodinách jsem se ale neotevřela víc jak na prst.

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem měla pocit, že usnu a už se nevzbudím.

Můj muž byl se mnou celých 24h nonstop se mnou, při kontrakcích mě držel za ruku, kterou musel mít už rozdrcenou. Měla jsem strašné otoky, nebyla jsem schopná bez pomoci už ani sama chodit. Tlak mi šíleně lítal.

Den a noc byly příšerné. Všude plakala miminka. Na chodbách šťastní tatínci, maminky, příbuzní.

 

Pořád jsem věřila tomu, že se Filípek narodí a bude dýchat.

Odmítala jsem uvěřit a připustit si, že to tak nebude.

 

Druhý den mi dali nějaké další podpůrné léky. Bolesti pokračovaly a já ztratila veškerou energii. Odpoledne mě převezli na porodní sál a slíbili mi epidurál, který mohli dát až teď. Bohužel mi absolutně nezabral (jsem imunní vůči mnoho lékům).

Cítila jsem všechno.

 

Personál se nás snažil po celou dobu nechávat co nejvíce samotné. Byli neskutečně milí, přívětiví a citliví. 

Odpoledne se náš Filípek narodil, bohužel ale zadečkem napřed neboli koncem pánevním.

Hystericky, zajíkavě jsem plakala, Petr také a porodní asistentka plakala s námi.

 

Nastalo nejhorší ticho mého života.

Zemřela jsem.

Podruhé.

 

Část placenty zůstala ve mně a tak jsem musela pod narkózu. Vyděsilo mě to, ale nakonec jsem byla ráda. Byla jsem pak oblblá a převoz po veřejných chodbách na pokoj jsem vůbec nevnímala.

Ztratila jsem hodně krve, otoky zůstaly, tlak šíleně lítal, byla jsem ráda, že žiju.

I když v ten moment jsem, upřímně  řečeno, ráda nebyla.

Tehdy bych bývala ráda zemřela. Pro něj nebo zároveň s ním.

 

Dostala jsem 2 krevní transfuze, i když jsem je nikdy přijmout nechtěla. Ale bez nich bych prý byla fyzicky v pořádku až za mnoho měsíců. I po transfuzích jsem byla hluboko pod nejnižší hranicí.

Byli jsme zavření na pokoji, chodili k nám různí lékaři, mnohokrát mi odebírali krev, která nebyla už odkud vzít. Mám hrozné žíly a i ty jsem měla tak rozpíchané, že prostě nebylo odkud…

 Otoky byly tak velké, že přes ně žíly stejně nebyly vidět. Přes den jsem vyčůrala klidně i 10 litrů. Ale vypila třeba jen 3l.

 

Po porodu nám přišli říct, zda bychom chtěli našeho Filípka vidět a rozloučit se.

 

Přivezli ho v krásné bílé zavinovačce a porodní asistentka řekla s něžným úsměvem: „Máte nádherného syna“.

Byl opravdu nádherný.

Tak nádherný, až tomu nešlo uvěřit.

Jen spal.

 

 

Vypadal úplně stejně, jak jsem ho viděla na 3d ultrazvuku.

 

Stále jsem čekala, zda se neprobudí….

Chovali jsme ho a hladili jeho překrásnou tvář a ručičky a hrozně moc plakali.

Tak, jako ještě nikdy v životě.

Rozloučili jsme se.

 

Filípka odvezli.

 

Zemřela jsem.

Potřetí.

 

 

Dnes jsem vděčná, i přes tu neskutečnou bolest, že jsem směla svého syna normálně porodit. Že jsem byla u toho a že u toho byl i jeho tatínek, ať už to bylo sebebolestnější.

 

Neratovická porodnice se zachovala neuvěřitelně lidsky a citlivě.

Všichni lékaři, asistentky i sestřičky byli nesmírně empatičtí.

Dokonce i lékař u příjmu mi posléze osobně zavolal na mobil a omluvil se, že mi tím chováním ublížil. Že to nebyl jeho úmysl a že je mu to líto.

 

Dopis, který jsem porodnici zaslala, naleznete v odkazu Děkovný dopis porodnici .

 

 

Toto je můj příběh, který mi vzal velkou část srdce, duše a víry.

Bolestný příběh, který změnil navždy naše životy a vzal nám něco, co už nám nikdy nikdo nevrátí.

 

Příběh, díky němuž jsem pochopila, že v životě může přijít tak silná bolest, o které jste ani netušili, že existuje.

Bolest, o které byste nikdy nevěřili, že vás potká.

Že potká zrovna vás. Vás, kteří si to nezasloužíte.

 

A ač jste v životě prošli peklem, vždycky jste věděli, že všechno zvládnete. Všechno přežijete.

 

Všechno se zvládnout nedá, věřte mi.

Když pochováte vlastní dítě, zemře i kus vás a nic na světě to nedokáže změnit.

Zkoušíte žít dál, jako já, ale prázdnota a bolest zůstávají, ať se snažíte sebevíc to změnit.

Ač se snažíte být sebesilnější, statečnější.

 

 

 

 

 

Dnes už vím, že musím žít dál.

Nevím jak, ale musím.

Pro všechny své tři muže.

Pro muže mého života.

 

* * *

 

Jak proběhlo naše rozloučení s Filípkem a kde je pohřben naleznete v Rozloučení s Filípkem  .