Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh Pavlíny

Příběh Pavlíny

Můj složitý příběh začal už před třemi lety. Rozhodli jsme se po dlouhém otálení pro miminko.

Bláhově jsem si myslela, že to bude jako mávnutím kouzelného proutku. Byla jsem celkem mladá, v té době mi bylo 27 a zdravotní problémy mě netrápily. Bohužel se nedařilo, stále jsem nemohla otěhotnět. Po roce se to ale povedlo, byla jsem neuvěřitelně šťastná. Od začátku ale přicházely obtíže ve formě různých krvácení, špinění, výtoků, atd. a já několikrát běžela na pohotovost, kde mě ale vždy uklidnili a poslali domů. Když se vše celkem stabilizovalo-ve 20. týdnu přišla rána z čistého nebe. V práci mi odtekla plodová voda. Jela jsem do nemocnice a vyslechla si ortel. Musí mi vyvolat porod a já musím porodit mrtvé dítě. Netušila jsem, co mě čeká, bylo to nekonečné, trvalo to osm hodin. Osm hodin bolestí, padala jsem do mdlob, věděla jsem, že stejně až ta bolest skončí, přijde ještě větší bolest na duši. A přišla. Doma jsem to nezvládala. Manžel mi byl oporou, dělal první poslední, ale mě vše jen obtěžovalo, chtěla jsem být sama, litovala jsem, že jsme se v době těhotenství vzali, chtěla jsem se sbalit a odejít. Neudělala jsem to. Nicméně druhá vlna depresí nastala po několika měsících, kdy jsem dostala do ruky pitevní zprávu a dočetla se, že dítě byla holčička. Najednou jsem si představovala už konkrétního človíčka, už to nebyl jen mrtvý plod, ale moje dcera…

Čas rány hojí a asi po půl roce se mi podařilo opět otěhotnět. Věřila jsem, že smůlu už jsem si vybrala a také žádné problémy nepřicházely, vše bylo v pořádku. Zůstala jsem doma na rizikovém těhotenství a jen odpočívala a dělala, na co jsem měla chuť a sílu. Když se začalo blížit kritické období, nevyhnula jsem se obavám, nešlo mi to z hlavy vypudit. Nevím, možná jsem to přivolala, ale když už jsem si řekla, že z nejhoršího jsem venku a mám kritické období za sebou, stalo se to znovu, tentokrát ale o dva týdny později-v 22. týdnu. Už jsem věděla, co mě čeká.

Ani nevím, jak jsem to dokázala, ale zůstala jsem nějak apatická a zvládla to opět za podpory rodiny. Za pár měsíců jsme si udělali dovolenou snů, já prošla nejrůznějšími kúrami na očistu těla, zkusila alternativní medicínu, homeopatii, Mojžíšovou a všude mě ubezpečovali, že vše bude dobré a já nabrala síly a odvahy zkusit to znovu. Otěhotněla jsem hned napoprvé. Začala jsem chodit do nemocnice do rizikové poradny, kde mě pečlivě hlídala ta nejlepší paní doktorka a já měla ze všeho dobrý pocit. Bříško rostlo, miminko prospívalo, jak mělo, a já věděla, že teď už to prostě vyjde, že si nikdo nemůže toho Černého Petra tahat stále dokola.

Byla jsem v 28. týdnu, miminko už vážilo víc než kilo a já si říkala, že už jsme za vodou, že teď už prostě i kdyby se něco stalo, přežije. Byl čtvrtek a já šla na kontrolu. Od paní doktorky jsem odcházela šťastná, vše bylo dobré, ukázala mi detail obličeje na ultrazvuku a já byla jako v extázi, jak je miminko krásné. Doma jsem to vyprávěla manželovi a říkala jsem mu, že bychom se možná měli začít bavit o jméně. Chvíli jsme to probírali, nic moc kloudného nevymysleli s tím, že to necháme „uležet“. Následoval víkend a já měla divné pocity, začalo mi tuhnout břicho, vzala jsem víc magnesia než normálně a pak to přešlo. V neděli se to ale vrátilo a už nejen tvrdnutí, ale bolesti. Nejdřív jsem si namlouvala, že to jsou střeva. Bolesti ale gradovaly, až jsem v noci vzbudila manžela a jeli jsme do nemocnice. Diagnóza byla strašná-rozběhl se porod, nedá se to zastavit, jdete na sál na císařský řez, protože dítě není otočené a porod přirozenou cestou by ho mohl poškodit. V tu chvíli se na mě zhroutil celý svět a všechno nabralo strašně velkou rychlost-spousta papírů k podpisu, chtěli po mě jména, která jsme dosud nerozhodli. V obrovských bolestech mě bleskově převezli na operační sál a pak už si jen pamatuji strašnou zimu a bolest, když jsem se probrala z narkózy.

Řekli mi, že mám syna, váží 1130g a měří 35cm. Nic víc. Strašně moc jsem se bála zeptat, jak na tom je, jestli bude žít. Převezli mě na pooperační pokoj, manžela za mnou nepustili, prý mám spát, ale to opravdu nešlo. Odpoledne přišla doktorka z dětského, která mi řekla, že chlapec je napojený na plicní ventilátor a dostává léky. Po pár hodinách jsem musela vstát z postele, prošla jsem se a když zjistili, že můžu chodit a nekolabuji, přestěhovali mě na běžný pokoj, kam už manžel mohl přijít. Společně jsme šli na JIRP, kde ležel v inkubátoru náš chlapeček, Adam.

Přišli jsme tam a mně se udělalo mdlo, bylo mi zle a do toho když jsem viděla toho bezbranného tvorečka se všemi těmi hadičkami, rozplakala jsem se. Nepřidal mi ani pan doktor, který za námi přišel. Řekl, že Adam je opravdu velmi nezralý, že kromě dýchání má velké problémy s krevním tlakem, že oběhově stabilní je jen díky lékům a že jeho stav je velmi vážný. Musela jsem pryč. Asi za dvě hodiny mi to nedalo a vrátila jsem se na JIRP, tentokrát už sama. Vyčítala jsem si, jak jsem od miminka zbaběle utekla. Sedla jsem si k němu, držela ho oběma rukama a říkala mu, že ho milujeme, že jsme všichni šťastní, že je mezi námi a že i když je to pro něj hrozné, že věřím, že to společně vybojujeme. Vykládala jsem mu, co vše ho čeká a jaký s námi bude mít krásný život. Navzdory doktorům jsem se rozhodla věřit, že se to po pár dnech obrátí, že se chytne a věci naberou lepší spád.

Stav Adama se ale neustále zhoršoval. Chodila jsem za ním každé tři hodiny a pokaždé byl stav horší. Po dvou dnech si nás zavolali a oznámili, že Adam umřel. Byl to bezpochyby nejhorší den mého života. Řekli nám, ať si ho jdeme naposledy pochovat. Šli jsme se rozloučit a nemohli jsme a ani nechtěli zastavit ukrutný pláč. Naše krásné miminko s hustými černými vlásky už s námi nebylo. Zbyla nám jen kartička s ustřiženým pramínkem vlasů, otisknutou nožičkou a pár fotek v mobilu. Dva dny jsem byla matkou.

Dnes, kdy píšu tenhle příběh, je to přesně týden. Bolest je ukrutná a nikdy nepřebolí. Po propuštění z nemocnice se mi udělalo velmi zle, dostala jsem vysoké horečky, spadl mi tlak, hučelo mi v uších a před očima se mi temnělo. Prosila jsem Adama, ať si mě vezme k sobě, neustále jsem opakovala, že pokud je možné, abychom spolu někde byli, ať tedy umřu a jsme spolu. Trvalo to celou noc. Ráno jsem se ale probudila, žila jsem, horečka byla pryč a tlak se stabilizoval, přišla nějaká nečekaná síla. Vstala jsem z postele a brala to jako znamení, že holt prostě musím žít dál, že to asi tak, jak jsem si v noci představovala, po smrti nefunguje.

Vím, že je to velmi krátká doba, vše je tak bolestivé a tak čerstvé, ale už jsem tak zoufalá, že si vůbec neumím představit, co bude dál, jak budu žít dál, když to jediné, po čem jsem v životě toužila, byla rodina. Děti, o které bych se mohla starat. To jediné mít nemůžu a vím, že už ani nenajdu odvahu to znovu zkoušet tím spíš proto, že mi nikdy nikdo nevysvětlil, proč se to stalo, co je ve mně za problém. Žijeme v blahobytu, máme víc než bychom mohli potřebovat, krásná auta, velký dům s bazénem a saunou a já paradoxně o nic z toho nestojím…

Pavlína, 30 let