Příběh Petry

 

Můj příběh se stal před sedmi lety,je to dlouhá doba a přece je to jako včera.

 

I když čas i život mou ránu částečně vyhojil,přesto je v mém srdci navěky jedno prázdné místo,které patří mému nenarozenému miminku.Říkáte si asi proč se k tomu vracet?Není lepší zapomenout?Není!Je to část mého života,i když smutná.Někdo tady byl,žil ve mne a nikdy nežil semnou. nemůže dělat,že se to nestalo.A vlastně ani nechci

 

  Tehdy jsem pracovala jako zdravotní sestra na kojeneckém oddělení.Měla milujícího partnera později manžela.A tak miminko byla další kapitola v mém úžasném životě.Až později jsem si uvědomila jaké hlouposti jsem řešila.Honila se vše jsem chtěla naprosto perfektní svatbu,domek a spoustu materiálních věcí,které patří patří k našemu životu.Ale až pozdě si člověk uvědomí jak nedůležité jsou a pomíjivé...

 

 

  Otěhotněla jsem prakticky hned.s manželem jsme byli oba šťastní,ani ve snu nás nenapadlo,že by se mohlo něco stát.Když na to tak vzpomínám vlastně mi bylo špatně od začátku,ale byly normální těhotenské potíže.Na začátku jsem pořád zvracela a byla hrozně unavená,usínala snad ve stoje,později jsem mívala hrozné křeče do nohou a trápily mne otoky,jako asi spoustu těhulek.Bříško mi rostlo a miminko v něm,na kontrolách vždy vše v pořádku.

 

 

Až jednou byla jsem cca ve 28týdnu.Večer jsem se  cítila trošku bolest v podbřišku,nepředpokládala jsem,že se děje něco zlého,spíš jsem myslela že jsem něco špatného snědla.Šla jsem si lehnout.Ráno jsem zjistila,že trochu krvácím.A to už mi bylo jasné že se něco děje.Zavolala jsem své paní doktorce a ta mne uklidňovala,že to nejspíš nic nebude,ale bych určitě přijela na kontrolu.Tam mne poslali na sono.Pan doktor tam dlouho hledal,bylo na něm vidět,že je nervozní,pak přišel ještě jeden.A já slyšela tu strašnou větu.nemáme akci,vaše miminko je mrtvé,je nám to líto.Otočil na mne obrazovku a já viděla ten obraz zhrouceného tělíčka.Bylo to šílené,plakal jsem.Pan doktor mě ještě dorazil větou..Nebojte jste mladá..Budete mit ještě spoustu zdravých dětí.jakoby mi vyrval srdce z těla..já nechci jiné dítě,já chci tohle.Tohle musí být nějaký omyl.

 

 

 pak mi řekli,že i když je miminko mrtvé,budu ho muset porodit.Vše se odehrávalo jakoby mimo mne, jako kdybych se na vše divala jen ve filmu.toho dne mě ještě poslali domů a měla jsem přijít druhý den,že se začne s vyvoláním porodu.co se dělo dál už ani nevím byla jsem jak robot,jela jsem domů.Po cestě jsem volala manželovi,vůbec nevím co jsem mu řekla..jen že jsem ho prosila aby přijel domů.Doma jsem nebyla schopná ničeho.Chtělo se mi umřít.Měla jsem strach z toho co se bude na druhý den dít.Lehla jsem do postele a uprostřed toho vzlykání a hlazení si bříška jsem usnula.Vzbudila mne strašná bolest,která mi vystřelovat do zad byla tak prudká,že jsem si nemohla ani sednout.když jsem se konečně zvedla,zjistila jsem že celá postel je mokrá to jak mi praskla plodová voda.Hodně jsem krvácela a bolest byla šílená.Ještě jsem si zvládla zavolat sanitku.Pak už vím jen,že jsem se belhala chodbou otevřít dveře.ty jsem otevřela a pak jsem upadla a pak už nevím nic.Jakoby z mlhy jsem jsem rozeznávala obličeje záchranářů,říkali,že miminko je už skoro venku.Ani nevím jak.Vlastně jsem ho jen zahlédla.Vzali ho do igelitky...ten obraz se nedá do smrti zapomenout.Naložili nás odvezli naposledy spolu!Já šla do celkové narkózy na revizi a své miminko jsem už nikdy neviděla.hrozně nyní lituji,že jsem něco neřekla,že jsem se s ním nerozloučila.Byla jsem v takovém šoku,že jsem se na nic nezmohla.Doufala jsem,že to nějak vytěsním na okraj paměti.A to se nikdy nestalo.

 

 Co následovalo potom by vydalo na spoustu dalších stran a různých příběhů.O tom jak jsem nebyla schopná dělat dál svou práci.Strat se o miminka.Jak mi nikdo nerozuměl.Jak okolo mne přátelé chodili.a raději se mi vyhýbali,jak sama jsem se cítila.Nedokázala jsem v práci udržet si odstup jako dřív všechnu tu bolest a žal jsem si nosila domů a topila se v ní.Nikdo mi nerozuměl!

 nebo jak sem podruhé otěhotněla a čekal dvojčátka..a prožila syndrom mizejícího dvojčete.jak jsem jezdila do nemocnice kvůli každé hlouposti.Nic jsem nechtěla podcenit.A nekončilo to ani narozením mého zdravého syna.To vše jsem musela prožit abych došla až sem.Kdy jsem šťastnou maminkou dvou dětiček.

 

 

  Škoda,že takové stranky tenkrát nebyly.Určitě bych se cítila lépe.Protože bych věděla že nejsem sama.A to je také to co bych vám chtěla říct...NEJSTE SAMY...to co prožíváte je opravdu strašné,já to vím!ale život musí jít dál,a má pro nás nachystáno spoustu věcí,smutných i krasných.a já Vám všem přeji aby jste zažívali co nejvíc těch krasných.věřte mi..STOJI TO ZA TO!!!!