Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh maminky Damiánka

Příběh maminky Damiánka

Nikdy bych nevěřila, že já budu muset s něčím takovým žít. Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, ale že ji budu mít i v zastoupení v nebi, to bych nikdy nečekala…V březnu roku 2009 jsem se dozvěděla, že jsem v jiném stavu, udělala jsem si těhotenský test a byly tam…dvě čárky a já držela ten malý proužek a plakala…jsem těhotná, moje malá Nicole bude mít sourozence…

Manželovi jsem dala tenhle těhotenský test k narozeninám zabalený v krásném sříbrném papíře v malé krabičce… Slavili jsme u nás jeho narozeniny i se známýma a kamarádka se pořád divila, proč nepiju…řekla jsem jen, že nemám chuť a dál se to neřešilo…

Manžel rozbalil dáreček a podíval se na mě, aniž by něco řekl… a já mrkla na kamarádku a řekla: Všechno bylo tak jak má a miminko se krásně vyvíjelo a rostlo a já byla nejšťastnější na světě! Ve 20.týdnu jsem jela k doktorovi na určení pohlaví, pan doktor najel sondou na bříško a já jsem hned poznala, že je to kluk, ale nechala jsem pana doktora, aby mi to potvrdil. Měla jsem obrovskou radost a poslala kamarádce smsku, že je to kluk. Jela jsem vyzvednout malou od babičky a pak taťku z práce. Pořád jsem nic neříkala, večer jsem řekla malé, ať jde pošeptat tátovi, že je to Damián… Petr se změnil… Já měla obrovskou radost, že je to kluk a on ochladl, pořád mi říkal, neraduj se předčasně…

Nejezdil se mnou na ultrazvuky, ale nechala jsem to být a užívala jsem si toho, že mám v bříšku chlapečka.Kolem šestého měsíce jsem začala mít sem tam bolesti v bříšku, zprvu stačilo si jen na chvilku sednout a přešlo to. I tak jsem to doktorovi řekla a ten mě uklidnil, že je to jen natahování dělohy. Pak jsem jsem začala mít i výkyvy v náladě, byla jsem zlá a protivná a hlavně pořád strašně unavená. Pak začaly být bolesti intenzivnější, už nestačilo si ani sednout, ani lehnout, prostě nic, jen v předklonu a co nejmíň se pohybovat.

Řekla jsem to doktorovi na kontrole 9. září, on mě prohlídl, vypsal dva body z pěti na porod, napsal magnesium a řekl, že to nic není, že malej roste a jde jen o natahování dělohy. Dal mi poslechnout srdíčko Damiánka přes zesilovvač s proslovem, že tenhle kluk je jako řípa a srdíčko bije jako zvon… Já při zvuku jeho srdíčka začala plakat, ale ne štěstím. Pořád mi něco přišlo jinak, tak moc jinak a nějak jsem tušila, že ho mít nebudu. Bála jsem se a moc. Odjela jsem domů, bříško už jsem měla sestouplé a šla jsem zase spát.16. září jsem si vykládala s Nicole, že budu muset jít s bříškem brzy do porodnice a až se vrátím, tak přijedu zpátky s miminkem, s bráškou Damiánkem. Malá pohladila bříško, dala pusinku a řekla:,,Mám Tě ráda, bráško" a za chvilku usla.

Já jsem usla v obývacím pokoji na sedačce a čekala až se vrátí manžel z práce. Přijel a já se akorát s pohybama malýho vzbudila a přešla si lehnout do ložnice. Ráno jsem vstala o půl osmé, ale jen co jsem otevřela oči, tak jsem vylítla z postele, podívala jsem se kolik je hodin a jak to, že jsem spala tak dlouho…proč mě Damísek neprobudil?? Seběhla jsem dolů do kuchyně, udělala si kávu, ale po běhu na schodech a neprobuzení se malého jsem začala tušit. Seděla jsem v obýváku ve svém křesle, slzy mi tekly proudem a čekala jsem až se manžel probudí. Když přišel dolů, řekla jsem mu, že musím k doktorovi. Jela jsem s malou k babičce, tam mě naložil děda do auta a jel se mnou ke gynekologovi. Čekala jsem v čekárně se třema dalšíma maminkama s tupým výrazem a se slzama v očích na potvrzení, že ON už se mnou nikdy nebude.

Pak si mě pozval doktor dovnitř a já začala za plentou strašně plakat, on mě vybídl, abych si lehla na lůžko a když uviděl, že to bříško trdne, tak ztuhl a najel sondou na bříško. Otočil obrazovku a já…uviděla jsem ho…jak má zatlý pěstičky a vůbec se nehýbe…marně jsem hledala srdíčko, ale to netlouklo, už z něj zbyla jen bublinka bez pohybu…slzy tekly ještě víc…čekala jsem, až mi doktor vypíše papíry do porodnice a hladila to bříško, nechtěla jsem ho dát za nic na světě…ale věděla jsem, že ho musím porodit a dát mu tak možnost tenhle svět opustit se vší úctou…odešla jsem z ordinace a šla za dědou do auta, ten když viděl, že se přes slzy nemůžu ani nadechnout, tak na mě ani nemluvil.

Vzala jsem telefon, vytočila manželovo číslo a s šíleným brekem a řevem jsem manželovi oznámila, že Damiánek umřel!Přijela jsem do porodnice a čekala až mě prohlídne pan doktor na příjmu. Pak jsem musela počkat až uklidí porodní sál a mě na něj zavřou, až do doby než Damiánka porodím. Ráno přišel pan doktor, zavedl tabletku na otevření čípku a čekalo se… Já jsem střídavě brečela a odmítala jídlo a kohokoliv okolo sebe a jakékoliv léky na uklidnění..manžel postupně přicházel a odcházel (začal po roce a půl znovu kouřit), zavolal svým rodičům a našim známým a mé mamince.Ve čtyři hodiny mi sestra píchla plodovou vodu a řekla manželovi, že jestli chce, tak může odjet, protože to bude do rána, že porodím nejdřív v sobotu. Manžel se mnou zůstal, neměla jsem vůbec žádné bolesti, jen jsem ležela hladila bříško a křičela sama v sobě, proč zrovna JÁ???

Co jsem komu udělala, že jsem musela být takhle potrestaná??? Ve třičtvrtě na šest jsem cítila nepříjemné píchání v podbříšku, sestřička přišla, zkontrolovala mě, že ještě nic a odešla. V momentě, kdy za sebou zavřela dveře jsem ucítila v ruce hlavičku, pípla jsem na sestru a ta měla moře času. Přišla, zavřela dveře a řekla, že mám tlačit a mezitím si teprve všechno chystala. Manžel mě držel za ruku, já dvakrát zatlačila a už jsem necítila nic. Jen svýho syna, jak se dotýká mého stehna. V momentě, když jsem Damiánka porodila, umřel i šílenej kus mě samotné.

Paní doktorka mě držela za ruku a chlácholila, že za tři měsíce budu moct těhotnět znovu. Pak setřička Damiánka zabalila a odnášela ho pryč a já jsem viděla jen to, že měl krásný hustý černý vlásky a byl baculatý. Můj baculatý andílek. Pak jsem jim zkolabovala.18.9.2009 se narodil anděl Damián s váhou 2040g a 47 cm v nedokončeném 32. týdnu těhotenství…a navždy mi zůstane v srdíčku. Neměla jsem odvahu a vlastně nám ani nikdo neřekl, že ho můžeme vidět. Odjela jsem domů v sobotu ráno a v pondělí ráno jsem byla rozhodnutá odjet na patologii a podívat se na svého syna. Manžel mi to zakázal a domluvil se s patoložkou, jestli by nám ho mohla vyfotit.Tak strašně jsem se za sebe styděla, když jsem ho uviděla a zjistila, že vypadá jakoby spinkal.

V tu chvíli jsem věděla, že jsem odeslala do nebe nádhernýho anděla.Pořád mám problémy se svým vlastním žitím. S porodem Damiánka zemřel velký kus mě a vím, že už nikdy nebudu šťastná. Vždycky tu bude někdo, kdo se mnou není a nebude. Za chvilku bude mít už druhé narozeniny a neoslaví je se mnou.Nikdy ho neuvidím smát se, nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy ho nebudu moct políbit, ale vím, že ho vždycky budu milovat!!!!!!!!!

 

Miluji Tě, Damiánku, a vždycky budu.

 

Tvoje máma

Vždyť jsem Ti říkala, že do Petrových narozenin budu těhotná!!!“, tak z gratulací k narozeninám přibyly i gratulace k našemu druhému těhotenství…„