Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh maminky Elenky

Příběh maminky Elenky

Úterý 2.4. 2013

 

Dnes jsem byla na pravidelné kontrole u svého gynekologa a poprvé naši Elence natáčeli tlukot srdíčka. Byla jsem velmi zvědavá a moc jsme se těšili. Dokonce i můj manžel si vzal v práci volno, aby slyšel jak se maličká má k světu. Všechno bylo v pořádku, žádné stahy dělohy. Doktor mi řekl, že se nemusím bát,že nehrozí předčasný porod. Termín porodu jsem měla 5.5.2013. S klidným svědomím jsme odjeli domů a byli jsme poslední den šťastní...

Večer jsme si šli lehnout s úsměvem na tváři, že naše Elinka je zdravá a my ti nejšťastnější rodiče na světě. Hodiny ukazovaly 2:00, když jsem se probudila a pocítila jsem strach. Měla jsem strach,že mi odtéká plodová voda, ale bylo to v tak malém množství, že jsem si říkala, že to nic nebude. Znovu jsem usnula. Ve 4:00 už jsme byli v nemocnici na porodním. Bylo to všechno tak rychlé, s manželem jsme nemohli uvěřit tomu, že už za několik hodin budeme táta a máma. Udělali nám kontrolní vyšetření, já i maličká jsme byly v pořádku. Malá měla kolem 2,4kg. Jelikož mi odtekla jen voda a kontrakce se nedostávaly, bylo nám řečeno,že budeme čekat. Přeložili nás na vlastní pokoj, ve kterém budu i rodit. Moc se mi líbil, všecko bylo laděno do růžova, jako by věděli, že se nám má narodit princezna. Doktorka nás chodívala pravidelně kontrolovat, maličká kopkala a já jsem byla spokojená, že mám vedle sebe svého nejlepšího chlapa a maličkou na cestě. Bylo 12:00 a rozhodli se, že mi budou muset porod vyvolat, ať se malinké nic nestane. Zavedli mi tabletku a zase jsme čekali. Asi po dvou hodinách jsem konečně dostala kontrakce  a tehdy jsem poslala sms mým rodičům, že na druhého vnuka nebo vnučku, ať zapomenou...Tuhle reakci však má asi každá prvorodička, brzy jsem tenhle názor změnila. Ani nevím kolik bylo hodin, když jsem začala tlačit. Vím jen, že porodní asistentka mi řekla, že musím být silná a stačí 3 krát silně zatlačit a budeme to mít za sebou. Nevěřila jsem ji, ale vážně to tak bylo. Cítila jsem strašnou úlevu, když maličká ze mě vyšla a plakala :-) Bylo 16:04. Sestry sháněly pediatra ,aby se na Elenku podíval,jelikož byla krapet menší a mohla rychle ztrácet teplotu. Pan pediatr přišel a ujistil nás, že malá je úplně bez problémů a můžou mi ji dát do náruče.Tehdy jsem netušila, že to je poprvé a naposledy co mám možnost cítit její vůni, dotýkat se jejích krásných prstíků a říct ji jak moc ji milujeme. Manžel stál vedle nás, oči mu zářily štěstím. Mohl pořídit první a poslední fotky maminky s miminkem.

Během toho mě začali šít, doktorka se ve mě dost ,,hrabala" a když vytáhli placentu viděla jsem jak si s porodní asistentkou vyměnily pohledy, že je něco v nepořádku. Nechala jsem to být, jsou tam přece od toho aby lidem pomáhali a mají vědět co se dělá a co ne. Maličkou si vzali vedle i s manželem (který vše dokumentoval), očistili ji, zabalili aby byla pěkně v teploučku a donesli mi ji poprvé přiložit k prsu. Sestra ji ke mě naklonila a já zpanikařila, měla jsem pocit, že malá úplně ztuhla, byla strašně bledá, jako porcelánová panenka. Řekla jsem si však, že to je asi rozmočená z plodové vody. Elenka moji bradavku nepřijala, sestra mě uklidnila, že to se stává a zkusíme to později. Položila ji do postýlky vedle mě. Sledovala jsem jak je můj manžel šťastný a já taky, že mám jeho a Elenku. Maličká začala otevírat očka a mě veškeré obavy, že jí něco je, přešly. Když si malá začala pobrblávat, sestra nám řekla, že ji vezme na chvíli zahřát vedle do pokoje. A na tohle nezapomenu...řekla jsem: ,,Ahoj Elenečko, milujeme tě" a zamávala jsem ji. Paní doktorka mi na to řekla: ,,Nelučte se s ní,za chvíli vám ji dovezeme zpátky". Bylo to poprvé a zároveň naposledy, co jsme ji mohli vidět živou. 

Manžel se chystal jet oslavit tu radost s naší rodinou a doktorka ho z chodby vrátila zpátky, že malá má nějaké problémy, ať chvíli počká než bude vědět více. Za chvíli přišla se zprávou, že malou oživují...Čekali jsme 2 hodiny polomrtví strachy. Manžel seděl vedle mě, držel mě za ruku a pořád mě i sebe ujišťoval, že to bude určitě dobré. Kolem 18:00 se otevřely dveře a tam stáli snad všichni doktoři co sloužili. Věděla jsem to. Ten samý pediatr co nám řekl, že maličká je zcela zdravá, tam stál a z jeho úst vycházely ty nejhroznější věty...Vaše dcera zemřela. V ten okamžik se mi manžel zhroutil k posteli  a strašně plakal.Ale já ne, mi to nešlo, ta bolest byla tak šílená, že to moje tělo, můj mozek a hlavně srdce nechtělo přijmout. Nevěřila jsem tomu, že se to stalo. Nechali nás o samotě a za nějakou dobu přišli znovu, řekli nám, že malá měla něco s plícema a nešlo ji oživit. Přístroj, který byl v nemocnici pro tyto případy, prý na malou nezabíral. Jejich teorie byla, že měla možná obrácené plíce a proto nepřijímaly kyslík. Jednu věc si budu do smrti vyčítat... Když nám tu strašlivou věc přišli oznámit, zeptali se nás, jestli budeme chtít Elenku vidět. My jsme bez přemýšlení řekli, že ne. Chtěli jsme si ji pamatovat živou. Dneska bych ji vidět určitě chtěla a dát ji první a poslední možný polibek.

 

Manžel zůstal v porodnici se mnou, dali nás na samostatný pokoj a od té doby se vše jen víc a víc kazilo...Moje tělo absolutně nechtělo žít, nemohla jsem vstát, jít na záchod, osprchovat se,nic...Veškeré jídlo šlo ze mě ven. Jediná moje naděje byl můj milující manžel po boku. Hodně toho se mnou prožil, musel se dívat na věci, které by jiný chlap nesnesl. Ale i po tom všem naše láska ještě zesílila. V noci nás co hodinu budila sestra a kontrolovala mě, hrozně mi klesl tlak. Manžel spal s rukou na mém srdci, aby slyšel a měl jistotu, že žiji. Na druhý den ráno, mi volala mamka, že můj taťka jede za námi autobusem. Během hodiny se otevřely dveře v nich stál můj taťka, jindy člověk, který srší humorem ale dnes úplně někdo jiný. Byli jsme schopni si říct jen ahoj, jeho třesoucí se tělo mě objalo a brečeli jsme. Dlouho jsme brečeli. Já a moji dva nejlepší chlapi na světě...

 

3.den po porodu se mi nějak přitížilo a po ultrazvuku dělohy zjistili, že mě musí znovu otevřít a udělat revizi dělohy.Další stres, jak pro mě, tak pro mého manžela, který tam se mnou byl, tak pro rodinu, která se aspoň za mě doma modlila. Den po tom mi dělali krevní obraz a nasadili transfuze, jelikož jsem ztratila hodně krve. Dělala jsem všechno proto, ať mě co nejdříve pustí domů. I když tam denně se mnou byl můj manžel nebo rodiče a sestra se švagrem, toužila jsem po tom z nemocnice vypadnout. V hlavě jsem měla pořád myšlenku, že malá je tam někde taky a já s ní nemůžu být. 

 

V sobotu ráno se mělo rozhodnout jestli mě propustí domů nebo ne. ANO. Konečně jsem mohla jít domů...tak moc jsem se na ten okamžik těšila, když přišel, brečela jsem. Tenhle den jsme si milionkrát představovali v hlavě, jak budu maličkou Elenku oblékat, do těch prťavoučkých růžových volánků, poprvé ji dáme do její autosedačky a pyšně ji povezeme domů do její postýlky. Místo toho, musel manžel řešit pohřeb a místo postýlky ulehla Elenka navždy do bílé truhličky...Nebyla jsem schopna cokoliv kolem pohřbu zařizovat, vše musel zvládnout sám můj manžel. Jediné co jsem byla schopna rozhodnout bylo to, že chci aby maličká měla svůj vlastní nový hrobeček, ve kterém budeme jednou ležet všichni dohromady. Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám jít na pohřeb nebo ne. Bála jsem se, že to nezvládnu. Střídaly se dny, kdy jsem se cítila dost silná na to, abych tam šla a pak přišly takové, že jsem neměla sílu na to ani pomyslet. Manžel mi pořád říkal, že jestli nechci tak tam nemusím jít, že to Elenka pochopí a nebude se na mě zlobit. Já jsem posbírala veškerou sílu a rozhodla se jít. Je to přece naše princezna a já se s ní musím rozloučit. Musím ji ukázat, jak moc ji miluji a stát po boku mému manželovi. Když jsme si skládali slib manželství. Navždycky spolu v dobrém i ve zlém, netušili jsme, že se něco takového stane. Zvláště, když maličká kopkala během svatebního obřadu vesele v mém bříšku. Zvládla jsem to...ale ten pocit když, naši otcové spouštěli truhličkou s Elenkou do země, mi trhá srdce ještě dnes a vždycky to tak bude, když si na to vzpomenu. 

 

Pořád se ptám proč zrovna my? Neustále se mi v hlavě přehrává, co by teďka bylo kdyby tady Elenka byla s náma. Jenže není a nikdy už nebude...ne fyzicky ale z našich srdcí jí nikdo nikdy nevymaže. 

 

Nyní běží 7. týden po porodu. Nebyl den, co by jsme za maličkou nebyli na hřbitově. Tam je mi nejlépe, protože tam je Elenka...

 

Vždycky jsem se bála smrti, ale teďka už nemám strach...vím, že až jednou nastane ta chvíle setkáme se opět s naší milovanou Elenkou...