Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh maminky Matýska

Příběh maminky Matýska

 

 

S manželem jsme si vždy přáli dvě děti – on chlapečka, já holčičku. Mě se přání splnilo, máme teď doma tříletou Aničku.

Původně jsem druhé miminko plánovali tak, aby mezi dětmi byl rozdíl dvou let. No, člověk míní.

Nakonec se nám zadařilo přesně o rok později, termín porodu byl stanoven na 26.5.2011, den před Aniččinými třetími narozeninami.

 

Těhotenství neprobíhalo úplně bezproblémově. Poté, co mi přestaly nevolnosti, začalo mě pobolívat a později i tvrdnout břicho. Nijak zvlášť mě to nerozcházelo, stejné problémy jsem měla, i když jsem čekala Aničku.

Všechny testy vyšly v pořádku a ve 22.tt jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. Teda, spíš bych měla psát dozvědělY, manžel to vědět nechtěl. Ale dvě ženské v rodině, no, prokecly jsme se.

 

Jméno pro chlapečka jsme měli vybrané už dávno – Matěj.

Anička mi hladila super rychle rostoucí bříško, těšila se, jak bude přebalovat, vozit. Spolu jsme chystaly plenky (rozhodla jsem se látkovat), žehlily jsme výbavičku. Manžel se těšil na chlapečka, hlavně, až bude moct říct filmovou větu „ Matýsek se pos..l“

 

Ve 24. tt se mi zkrátil čípek, stříhala jsem na zahradě stromy, tak proto. Gynekoložka mi začala hrozit nemocnicí, pokud se stav nezlepší. Ani to mě nepřekvapilo, v prvním těhotenství jsem v nemocnici skončila (to jsem zase malovala chodbu).

Měla jsem nařízený klidový režim, ale s neposednou nespavou holčičkou to fakt moc nešlo.  Stav se ale nezhoršil, Matýsek rostl, s ním i moje bříško a bohužel i moje váha.

Přibrala jsem přes 20 kilo,  ale nijak mě to neznepokojovalo, po prvním těhotenství šlo všechno kojením dolů. Takže jsem se neomezovala, vždyť to zase půjde dolů. To jsem ještě nemohla tušit ….

 

V 34.tt mi doktorka zrušila klidový režim. Já jsem byla duševně připravená na brzký porod,  Anička se taky narodila o měsíc dřív. A hlavně už jsem se těšila, až bude Matýsek venku, břicho jsem měla obrovské, přidaly se i otoky nohou, teplé počasí v kombinaci s nadváhou mi dávali zabrat. Co týden jsem chodila k doktorce na monitory, vše bylo v pořádku až do pondělí 9.5.

 

Ten večer a vlastně i pár nocí předtím, Anička špatně spala. Budila se s pláčem, s výkřiky pusť mě, pusť mě. Teď, když vím, co stalo, říkám si, byla to náhoda?

V pondělí kolem 22. hodiny večer jsem zase za ní šla pokojíčku, plakala, dlouho mi trvalo, než jsem ji utišila. Když jsem ulehla, cítila jsem, jak Matýsek v bříšku škytá.

 

To bylo naposledy, co jsem ho cítila.

 

V úterý, 10.5., jsem začala být nervózní, žádné pohyby jsem necítila, ani když jsem si lehla na záda, a to se Matýskovi nikdy nelíbilo. Odpoledne jsem ale měla jít zase na monitor, tak jsem  si říkala, že kdyby něco nebylo v pořádku, na prohlídce se uvidí.

Sestřička mi přes půl hodiny rejdila se sondami po břiše, nemohla najít srdíčko. V tu chvíli už jsem věděla, že to není dobré, ale prostě jsem si to nepřipustila.

A to snad ani ve chvíli, kdy doktorka na UTZ řekla tu nejhorší větu:“ Je mi líto, nevidím žádnou srdeční akci“.

 

Okamžitě volala do porodnice, že tam přijdu, měla to od ordinace jen kousek, tak jsem řekla, že to dojdu. I když jsem byla v pořádném šoku, pořád jsem v koutku duše doufala…  Okamžitě jsem volala manželovi, ať za mnou přijede. Naštěstí byla Anička u babičky, tak přijel během chvilky. V porodnici bohužel potvrdili, že miminko je mrtvé.

 

Bylo  17. 20 a nám se zhroutil svět. Tehdy poprvé jsem manžela viděla plakat.

 

V tu chvíli už nastoupily první kontrace, sami od sebe, byla jsem otevřená na 3 cm. Odvedli mě na porodní sál, manžel se ještě domů otočil pro tašky. Před 19. hodinou se mi rozjely naprosto příšerné kontrakce po 2 min,  než byly hotové výsledky z krve kvůli epidurálu, byla jsem otevřená na 8 cm, čili epidurál už nepomohl.

 

Ve 20.20 se nám v 37+5tt  narodil krásný veliký chlapeček, 3740 g a 52cm. Mrtvý.

 

Ptali se, jestli ho chceme vidět. Chtěli jsme. Byl krásný, vypadal, jakoby jen spinkal.

Andílek náš. Proč zemřel, nevíme. Měl omotanou pupeční šňůru kolem krku, ale výsledky pitvy ještě nejsou hotové.

 

Říkám si, co jsem měla udělat jinak?

Proč já?

Proč my?

Trestá mě osud za to, že jsem netěšila na noční vstávání  a že jsem se bála toho, jak zvládnu dvě děti?

Proč se na světě rodí tolik nechtěných dětí a ty, co jsou chtěné, umírají?

Proč je nás maminek a tatínků od andílků tolik?

 

Bála jsem se návratu domů, toho, že to budeme muset říct rodičům, kamarádům, známým. Nakonec bylo nejtěžší říct to Aničce. Ta to ale přijala ze všech nejlépe.

Z Matýska je andílek, který je v nebíčku a dívá se na nás a hlídá nás.

A snad nám z nebíčka co nejdříve pošle bratříčka nebo sestřičku.

 

Děkuji vám, že jste můj příběh dočetli až sem. Vím, byl dlouhý, psala jsem ho dlouho.

 

Chtěla bych také ještě poděkovat personálu porodnice na Obilném trhu v Brně za citlivý přístup.