Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh maminky Ondřeje

Příběh maminky Ondřeje

Konečně jsem se rozhodla sepsat svůj příběh. Udělat tzv. tlustou čáru za minulostí a těšit se z nové budoucnosti.

A taky jako vzpomínku na svého nejmladšího syna.

Jsem mámou dvou krásných zdravých kluků a nikdy mě nenapadlo, že další těhotenství nedopadne dobře. Brala jsem zdravé dítě jako samozřejmost. S manželem jsme se rozhodli zkusit třetí dítko a já tajně doufala, že se nám konečně povede culíkatá Eliška. V létě 2006 jsem otěhotněla, ale bohužel v 9tt jsem samovolně potratila dvojčátka. Znovu se mi podařilo otěhotnět v lednu 2007.

 

Kromě nevolností, oteklých nohou a občasného tvrdnutí břicha jsem žádné problémy neměla. V létě manžel odjížděl na týdenní pracovní cestu do USA. Moc se mu nechtělo mě tu nechávat, ale byl teprve srpen a tak jsem ho vyhnala, ať klidně jede, že rodit budu až v říjnu. Jak moc jsem se spletla. Byl 16. srpen a s klukama jsem jela k rodičům. Po cestě jsem musela objíždět smrťák – mladý motocyklista přikrytý černou bundou ležel na silnici. V duchu jsem si řekla „chudák matka, která musí pohřbít svého syna.“ Kdybych tak tušila, že i já budu za pár dní patřit k této skupince matek. Děti jsem úspěšně předala babičce a vypravila jsem se ke svému lékaři, protože se malý budulínek v bříšku od rána moc nehýbal a já měla takový divný pocit.

 

Doktor mi udělal ultrazvuk a řekl, že je vše v naprostém pořádku – „srdíčko bije, pohnul se a nic nenasvědčuje, že by bylo něco špatně“. No asi jsem udělala nevěřící obličej, protože dodal, že pro můj klid udělá monitor. Na monitoru jsem byla 40 minut a nic, ani jeden kopeček. Po půl hodině jsem už panikařila a očima hypnotizovala mačkátko v dlani, abych ho aspoň jednou jedinkrát zmáčkla. Sestřička se snažila mi dělat s břichem všechno možné, ale ani to nepomohlo. Ani doktor nebyl ze záznamu nadšený - ukázala se tachykardie 180/min, zúžené oscilační pásmo a žádný pohyb.

 

Zeptal se mě, jestli jsem si nevzala nějaké léky, že to vypadá jako by bylo miminko utlumené. Ujistila jsem ho, že ne. Lékař vypsal žádanku do nemocnice na změření průtoků a zavolal mi sanitku bez lékaře – abych v tom 30°C vedru nemusela putovat městskou hromadnou dopravou. Poprvé jsem se vezla rychlou, viděla všechny ty přístroje, co zachraňují životy. Ale toho maličkého ve mně to nezachránilo. V porodnici jsem od sestry na příjmu dostala vynadáno, proč se vezu rychlou a ještě se nechám dovézt na pojízdném křesle – co mi jako je. Pán ze sanity sestře předal záznam, vše jí vysvětlil a se mnou se rozloučil s přáním, ať to dobře dopadne.

Já musela ještě půl hodiny čekat, než sestra dopíše příjem jedné rodičky a pak opět půlhodinový monitor. Potom mě konečně poslala na průtoky. Najednou mělo vše rychlý spád. Než mě zřízenec dovezl z ultrazvuku (teď mi ta příjemná sestra sama zavolala zřízence s vozíkem), už na mě čekal docent a celý operační tým. Byla jsem tak vyklepaná, že jsem se ani vysvléknout nemohla. Ještě na operačním sále, když jsem sestře předávala kabelku s věcmi, jsem poprosila o jeden hovor rodině, aby neměli strach. Mamce jsem jen řekla „jdu rodit, zavolám, až se proberu“. Víc jsem nebyla schopna, jelikož mě neposlouchal hlas.

 

Po probrání jsem se začala vyptávat na syna. Sestřička na pooperačním mi jen řekla – je to chlapeček, 45cm a 1950g a je na JIP. Měla za mnou přijít dětská lékařka, ale nedošla. Ráno jsem se opět vyptávala na syna a nic. Když jsem se u vizity zmínila, že mi stále nikdo neřekl, co je se synem, doktor slíbil, že se postará, aby dětský lékař došel. Za hodinku přišla doktorka a začala mi něco říkat o pravém uzlu na pupečníku, omotané šňůře, že chlapce vytáhli přidušeného a teď ho udržují v umělém spánku, aby splaskl otok mozku.

 

Vůbec jsem nechápala, co mi to vykládá. Strašně moc jsem chtěla za svým synem. Sestřička, když viděla v jakém jsem stavu, mi slíbila, že po jedné hodině mě tam odveze na křesle. Nemohla jsem se dočkat. Bylo už čtvrt na dvě a sestra nikde. Konečně o půl druhé dojela i s vozíkem. Byla jsem u svého chlapečka. Ještě jsem si musela vydezinfikovat ruce, nasoukat se do pláště a už jsem u něj. Byl tak nádherný, veliký. Děsila jsem se všech těch přístrojů a hadiček. Řekla jsem si, že když dokážou vypiplat půlkilová miminečka, tak ten náš má 100% šanci a brzo půjdeme domů. Nesměla jsem ho pohladit, jen tak přiložit ruku k hlavičce. Za chvíli jsem viděla rozmazaně, ale to vůbec nevadilo. Na pokoji jsem ihned volala muži a popisovala jsem našeho syna.

 

Byla jsem plná optimismu a naděje a to i přesto, že doktorka mi cosi říkala o otoku a možném poškození mozku. Viděla jsem jen svého chlapečka a ji vůbec nevnímala. V neděli udělali ultrazvuk mozku, ale nic na něm neviděli, proto objednali z dětské nemocnice speciální přístroj, který měl dojet v úterý. V pondělí Ondráček dýchal sám bez přístrojů a já opět překypovala nadějí, že teď už bude jen líp. Otok splaskl a ve spánku ho už neudržovali, ale přesto se neprobíral. U inkubátoru jsem mu vykládala, hladila a povzbuzovala, ať se pořádně vyspí, aspoň nabere sílu a bude pořádnej chlap. Chodila jsem za ním co tři hodiny s odstříkaným mlékem.

 

Pokaždé jsem ho pohladila a řekla, že ho moc milujeme a že se na něj všichni těšíme. Naposledy vždy o půlnoci a pak až ráno v 6. V úterý se vyšetření EEG nekonalo a bylo odloženo na pondělí. Ve středu mě pustili domů a já za ním mohla jen v době návštěv. Ještě než jsem odjela z nemocnice, byl Ondra opět na přístroji – byl zahleněný a tak občas nedýchal. Každý den mě manžel vozil s odstříkaným mlékem za Ondrou. Každý den jsme tam byli spolu a vyslechli si pesimistické zprávy od doktorů. V pátek nám paní doktorka dokonce řekla, ať se připravíme na nejhorší. Že se může stát, že budeme muset rozhodnout, jestli jej odpojit.

 

Stav Ondry se měnil jak na houpačce, jeden den dýchal a hezky papal a přibíral, pak zase nedýchal a shodil. Jen se neprobíral, byl komatický, jak nám odborně sdělil jeden lékař. I prognózy doktorů se lišily - jeden nám dodal naději, aby nám ji druhý den jiný doktor zase vzal. V neděli, při poslední návštěvě u Ondráška, jsem mu dokonce vyhrožovala, jestli se neprobudí a neotevře ty svý kukadla, tak dostane od maminky na zadek, a že ho stejně moc miluju a už se nemůžeme dočkat, a jak má nachystanou postýlku. Taky jsem se mu omlouvala, že jsem mu zapomněla dovézt plyšáčka, co mu vybral bráška, ale že zítra mu ho dovezu i s čerstvým mlíčkem. Bylo pondělí a Ondra měl jít na vyšetření EEG. Já měla nachystaného plyšáka v kabelce, abych nezapomněla.

 

Zazvonil mobil a vše bylo jinak. Celý svět se mi zhroutil během jediného slova doktorky na druhém konci telefonu. Ondřej se vyšetření nedočkal.

Dobojoval a vzdal to.

Spal a nikdy se neprobudil.

Nikdy neotevřel oči, nikdy se neusmál, nezaplakal.

Jeho srdíčko dotlouklo ráno v půl osmé.

 

Žil krátkých 10 dní.