Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh maminky Šimonka

Příběh maminky Šimonka

     

 

 

Naše štěstí odešlo…..zůstala jen prázdná náruč

 

Nikdy jsem si nemyslela, že se to stane právě nám…

Moje kamarádka přišla o syna i manžela v jeden den, nedokázala jsem se do ní vcítit… …teď už ale vím jaké to je ztratit dítě, jaká je to neskutečná bolest v srdci…

 

17.záři jsem oslavila své 26. narozeniny a za pět dní jsem si dala ten nejkrásnější dárek jaký jsem snad mohla. Měla jsem takové tušení, tak jsem si udělala těhotenský test, který mi to mé tušení potvrdil. Byla jsem neskutečně šťastná. Hned jsem ten proužek se dvěma čárkama vyfotila a poslala to manželovi. Okamžitě mi přišla sms: „…jestli to znamená, že budu zase táta, tak jsem strašně šťastnej…“  Doma už máme skoro 5 letou slečnu Natálku, která už by sourozence moc chtěla.

Na druhý den jsme hned ráno jeli k mému gynekologovi, aby nám těhotenství potvrdil. Když řekl „ano jste těhotná asi 6 tt“ , byla jsem opravdu moc šťastná… Vypsal mi Těhotenský průkaz a za měsíc se uvidíme opět… Vše probíhalo na výbornou.

Ale….byla jsem 10 týdnů těhotná, když se mi jeden den ráno udělalo zle a já omdlela. V té době jsme ještě bydleli u mých rodičů, nevím kdo jiný by mi tehdy pomohl, než moje máma, manžel byl v tu dobu už v práci. Máma mu hned volala, aby přijel a odvezl mě na vyšetření do nemocnice. Během 10 minut byl doma a okamžitě mě naložil do auta a jeli jsme. V nemocnici to trvalo asi hodinu než mě přijali na vyšetření, to ale naštěstí dopadlo dobře, mě i miminku se dařilo dobře, takže jsem mohla domů. Od té doby už pak byli všichni jako na trní, pořád mě kontrolovali a se vším mi moc pomáhali.

 

Koncem listopadu jsem jela na prohlídku ke svému gynekologovi, vše bylo v pořádku, vzal mi krev na triplle testy, aby se vyloučila genetická vada. „Výsledky budou určitě v pořádku,“ ujišťoval mě. Já jsem s tím taky počítala, jelikož při prvním těhotenství to bylo vše naprosto bez problémů. Ale za týden mi zazvonil telefon. Byla to sestra z ordinace a oznámila mi, že výsledky nedopadly úplně dobře a že bych měla přijet. Na nic jsme s manželem nečekali a hned jsme jeli. Pan doktor mi oznámil, že naše miminko by mohlo být postižené Downovým syndromem. V tu chvíli jsem neměla slov. Doktor na nic nečekal a hned volal do Centra prenatální diagnostiky a domluvil mi termín. Jela jsem za 14 dní na vyšetření plodové vody. Měla jsem strašný strach, nevěděla jsem co mě čeká. Ale byla tam moc hodná paní doktorka, která nám všechno nejdřív vysvětlila a pak mi pod ultrazvukem píchla jehlu do břicha a odebrala plodovou vodu. Říkala, že podle ultrazvuku to vypadá dobře, že miminko je určitě zdravé a taky nám řekla, že čekáme chlapečka. Byli jsme rádi, že je to bude chlapeček, budeme mít doma páreček. Celý měsíc jsem strašně trpěla. Byl to zrovna prosinec. Blížily se Vánoce a já jsem si přála jen jediný dárek, aby byl náš chlapeček zdravý. Vánoce proběhly, ale já se výsledky dozvěděla až za 4 dny. Ten měsíc byl nejdelším měsícem v mém životě, ale vydržela jsem to a mohla jsem se těšit na zdravého chlapečka, protože výsledky dopadly dobře…

 

Pak už probíhalo všechno dobře. Občas se nějaký ten mráček na nebi objevil, ale zvládli jsme to, až do toho osudného dne….

 

Byla sobota, den jako každý jiný. Bylo mi skvěle, nic mě nebolelo, opravdu jsem se cítila moc dobře. Byla jsem těhotná 34 + 3 tt. Den uběhl docela rychle. Večer jsem vykoupala Natálku a uložila ji do postele. Usnula docela rychle, až mě to překvapilo. Já byla docela unavená tak jsem si taky lehla.

Asi ve 22 hodin jsem se vzbudila s pocitem, že musím na záchod. Jak jsem se zvedala z postele tak mi najednou praskla voda. Bylo jí dost, ale žádné bolesti jsem neměla. Došla jsem do obýváku, abych to oznámila manželovi. Ten začal být nervozní, ale já jsem byla pořád v klidu. Došla jsem si do sprchy, dobalila si tašku do porodnice a mohli jsme vyrazit. V porodnici jsme byli asi za 20 minut. Doktorka, která sloužila noční  mě vyšetřila, napojila na monitor a sepsali se mnou příjem. Bolesti jsem stále žádné neměla, tak mě dali na pokoj s tím, že počkáme do rána jestli se porod rozběhne. Dostala jsem antibiotika a vzali mi asi tři zkumavky krve. Celou noc jsem nespala. Ležela jsem totiž na pokoji, který byl jen kousek od porodního sálu. A navíc mi pořád odtíkala plodová voda, takže usnout mi vůbec nešlo. Ráno za mnou ještě přišla doktorka co sloužila noční, aby se přesvědčila, že se ještě nic neděje. Napojila mě na monitor, aby si byla jistá, že se našemu chlapečkovi u mě pořád daří dobře. Srdíčko mu tak nádherně tlouklo, bylo tak silně slyšet…. Když se vystřídaly služby, tak přišla další moc hodná doktorka. Vyšetřila mě a řekla, že je vše v pořádku a tudíž máme s porodem čas. Žádné bolesti jsem pořád neměla. Během dopoledne jsem byla asi pětkrát napojena na monitor. K obědu doktorka přišla s tím, že asi kolem 15 hodiny by mi chtěla napíchnout oxytocin, ale ještě jednou mě napojila na monitor. To už jsem měla mírné bolení v podbříšku. Na monitoru to bylo vidět, tak jsem oxytocin dostala už ve 13 hodin a zároveň jsem byla pořád napojena na monitor. Doktorka mě ujišťovala, že je to standartní postup tento zátěžový testík. Byla jsem tudíž klidná. Volala jsem manželovi a ten mi řekl, že za 20 minut je u mě. Když přijel, byla jsem moc ráda, že je se mnou. Bolesti se trošku zvýšily. Srdíčko jsme pořád slyšeli. A asi za 20 minut jsem cítíla, že voda odtíká nějak moc, ale nebyla to plodová voda, byla to krev.

 

Manžel hned běžel pro doktorku a pak už to šlo všechno strašně rychle. Okamžitě mě vezli na operační sál, musela jsem podstoupit akutní císařský řez. Manžel mě ujišťoval, že bude všechno dobrý, že všechno dobře dopadne a za chvíli budeme mít našeho chlapečka u sebe.

 

Bylo 18.4. 2010 pět dní po manželových narozeninách. ….probudila jsem se v 15:50 hodin na operačním sále. Byla mi strašná zima a měla jsem obrovský bolesti. Ale první co bylo tak jsem se ptala, jestli je můj chlapeček v pořádku. Nikdo mi nic nechtěl říct. Dostala jsem silná analgetika proti té hrozné bolesti.  Po 15 minutách mě vezli na pokoj. Pořád jsem nevěděla co je s mým chlapečkem. Ale když jsem uviděla manžela, začalo mi docházet, že něco není v pořádku. Doktorka, která byla u operace, mi řekla, „…. Je mi to strašně líto, ale došlo k odloučení placenty, vašemu chlapečkovi jsme už nedokázali pomoci…“  v tu chvíli jako by se mi zastavilo srdce a nedokázalo znovu naskočit….. Nechtěla jsem tomu věřit, vždyť náš vytoužený Šimonek byl zdravý jen se mu chtělo trošku dřív na svět „…proč, proč, proč to můj chlapeček před cílem vzdal…....“  uvědomila jsem si, že ho nikdy neuvidím, nikdy si ho nepochovám, nikdy ho neuslyším plakat, nikdy ho neuvidím smát se, nikdy ho nepolíbím,….

 

Nedokázala jsem zastavit pláč, nešlo to. Manžela jsem takhle plakat nikdy neviděla. Nevěděla jsem co říct naší Natálce, že bráška není….Byla jsem plná obrovské bolesti, na kterou jsem byla najednou naprosto sama.

 Doktorka za námi přišla a všechno nám řekla. Došlo k odloučení placenty a náš chlapeček neměl kyslík, nemohl chudáček dýchat a udusil se. Narodil se už mrtvý. Doktorka to, ale nevzdávala a asi 30 minut Šimonka oživovala… Náš chlapeček to, ale vzdal. Řekla mi, že kdyby se tato situace dala aspoň trošičku předvídat, tak by udělala všecičko proto, aby byl náš Šimonek teď s námi…. Prý byl moc krásný, náš malý andílek…

 

…jsem naprosto na dně a mám pocit, že se z něj nikdy nedostanu…je to neskutečná bolest v mém srdíčku, každý den na Šimonka myslím ….

Manžel se předemnou snaží být statečný, ale já vím že je na tom stejným dně tak jako já…

Naše dcerka se pořád na Šimonka ptá, proč je z něj Andílek a jestli se na nás pořád dívá a jestli mu tam není bez nás smutno… já jí ani nedokážu pořádně odpovědět, protože mě to vždycky rozpláče, ale vím že kvůli ní a kvůli manželovi to musím nějak zvládat, už i kvůli Šimonkovi, aby z toho nebíčka kde je, viděl jak statečnou maminku má….

Pořád se sama sebe ptám „PROČ“  , proč se to muselo stát zrovna nám…

Teď už vím jak se ty maminky, které mají prázdnou náruč, cítí bezmocně a jakou černou díru mají ve svém srdíčku…

 

Strašně nám chybíš Šimonku a nikdy na tebe nepřestaneme myslet… Šimonku MILUJEME TĚ… a víme že tam nahoře v nebíčku odkud na nás koukáš je ti dobře. Moc na tebe myslíme… dali bychom všechno na světě, aby jsi tu byl s námi…

Každý den Ti s tatínkem a sestřičkou zapalujeme malé světýlko, jsi náš malý andílek…