Filípkovi s láskou. / VAŠE PŘÍBĚHY / Příběh maminky Verunky

Příběh maminky Verunky

 

Nejdříve ze všeho bych moc chtěla poděkovat za tyto krásné stránky. Jsou opravdu moc pěkně udělané, přehledné a myslím, že to mnohým maminkám opravdu moc pomůže. Celé jsem to pročítala a brečela jsem jako želva, je vidět, že máte opravdu velké sociální cítění, což mi připadá, že v této zemi moc chybí. Opravdu moc děkuji.

 

Chtěla bych se s vámi podělit o náš příběh.

 

Jmenuji se Katka a jsem matkou 2 capartů, 12 a 8 let.

Můj příběh začal minulý rok v září, kdy jsem zjistila, že na těhotenském testu jsou opravdu 2 čárky. Byla to velká radost, test jsem si dělala ještě asi 2x. Když jsme tuto událost postupně sdělovali rodině, přátelům, všichni měli s námi velikou radost. Celé těhotenství probíhalo naprosto v pohodě, v 16ém týdnu těhotenství jsem se dozvěděla, že čekáme holčičku, tak i děti se moc na sestřičku těšily, i ten náš 8i letý raubíř a už jsme spekulovali nad jménem a děti si vybraly Verunku.

Jak jsem již psala, probíhalo normální těhotenství, naprosto ukázkové, každý měsíc kontrola, všechna vyšetření v pořádku, žádné problémy, nic. Jen já se cítila unavenější, nikdy bych nevěřila, jak tělo reaguje na věk, je mi 35 let a ty první 2 těhotenství byly také naprosto v pohodě, jen jsem byla plná síly, tentokrát už jsem na sobě cítila trochu ten věk, ale jinak vše v pořádku. Byla jsem nesmírně šťastná a neskonale jsem si toto těhotenství užívala.

 

Pak nastal ten den.

 Bylo to ve středu, 11.5.2011. Cítila jsem se tak nějak divně, nebyla jsem si jistá, zda to jsou stahy, či ne, mám s tímto velký problém, protože mám hodně posunutý práh bolesti, bála jsme se, abych neporodila doma, protože  u obou porodů šlo vše děsně rychle. Tak jsme odpoledne raději zajeli do porodnice, byla jsem 38+5, v nemocnici mě vyšetřili, řekli, že to k porodu není, ale že jsem v termínu, že si mě tam raději nechají, že můžu také rodit za 14 dní, nebo také za 3 hodiny.

 

Dělali mi průběžně monitor, vše bylo v pořádku, nějaké stahy tam byly, ale bylo to malinké, já byla ráda, že jsem pod kontrolou, cítila jsem, že to přijde už brzy. Ještě jsme si s přítelem vybírali, jak by měla Verunka krásné rodné číslo, kdyby se narodila 11.5.2011.

Nastal čtvrtek, 12.5.2011.

Doktoři se chodili koukat, dělal se monitor, chodili se mě ptát na různé otázky k mému porodnímu přání, vše bylo v pořádku. Pak přišel pan doktor a řekl, že se už otevírám více, že asi budeme ten den rodit. Řekl mi, ať si vezmu YAL, tak jsem tak udělala a volala přítelovi, aby přijel, že Verunka půjde na svět. Strašně jsem se na ní těšila. Jak bude asi vypadat, jaké bude mít vlásky...., jak bude veliká....

 

Přítel přijel a šli jsme na porodní sál. Bylo to tam moc fajn, opravdu takové domácí prostředí, jedna místnost, ve které se odehrává úplně všechno, od první doby porodní, přes porod a poporodní vyšetření a možnost být s miminkem sami, jen já, náš andílek a přítel. Na porodní sál jsme šli asi ve 3h odpoledne 12.5.2011. Chodily tam sestřičky, natáčely monitor, aby se vědělo, jak na tom miminko a děloha jsou. Mezitím jsme tam s přítelem blbli, fotila jsem ho na porodním křesle, (úžasné fotky), no a když byly stahy, sedla jsem na míč a on mi masíroval záda, do toho nám hrála krásná relaxační hudba, kterou měla Verunka ráda a kterou během těhotenství poslouchala. No a pak to šlo ráz na ráz. Porod jako malina, 2x jsem zatlačila a Verunka byla venku. Začala plakat, já jsem byla štěstím bez sebe, když jsem ji slyšela. Okamžitě mi ji dali na břicho, já si ji ňuchňala, přikrývala jsem ji plínou, aby jí nebyla zima, byla tak nádherná, voňavá, prostě anděl. Začala pomalu otevírat jedno, pak druhé očičko, zase je zavírala, byla to krása. Byla tak v pohodě, taková klidná, když ležela u mě na břiše a cítila mé srdíčko. Já mezitím odrodila placentu, paní doktorka mě kontrolovala, zda ve mě není ještě něco, vše bylo v pořádku. Přítel to natáčel, brečel štěstím, bylo(je) to jeho první dítě. Nádherná dcera, na kterou může být opravdu velice pyšný. Verunku si ode mě na chvilku vzali a šli na vedlejší stolek, kde ji udělali skore, měla samé 10, jen za barvu měla 9, ale to snad ani žádné miminko se nenarodí absolutně hned růžové, prostě krásné zdravé miminko. Zvážili ji, měla 3550g, Měřit jsme ji nechtěli, až po odchodu z porodnice, tak už jen kapičky do očiček, pupečník, tatínek jí napsal přes prsa číslo 29 a od zadečku dolů její příjmení. Pak už ji zabalili do zavinovačky, nasadili růžovou čepičku a dali mi ji k prsu, jak bude šikovn á. Koukala jsem jako blázen, Verunka téměř okamžitě našla svůj zdroj a dlabala jako o život, pusinku dokořán a pila a pila, však to byla pro ni dlouhá a náročná cesta. Všichni odešli a nechali nás s naším štěstím. Sestřičky chodily asi každých 15 minut koukat, co a jak malá, co a jak já, no a zase odešly, jen šprýmovaly, že bych mohla rodit další miminko, že jsem úplně v pohodě. Verunka bumbala, usínala, probouzela se, pobrekávala a zase usínala. Asi po hodině a půl jsem potřebovala nutně na záchod, tak jsem vstala, dala jsem Verunku tatínkovi a šla jsem se vyčůrat. Mezitím se zase přišla podívat sestřička, viděla Verunku, popadla ji a odešla s ní pryč. My jsme mezitím stačili rozeslat tu radostnou zprávu do světa, tak nám všichni gratulovali a už se moc těšili, až nás budou moci navštívit. Mezitím do porodnice přijely naše děti se švagrovou, přítelem a dcerkou. My jsme jen už čekali, až nám ji přivezou a my se budeme moci pochlubit. Ale to čekání bylo příliš dlouhé, už to trvalo asi půl hodiny a nikdo nám Verunku nevezl zpět. Byli jsem už naštvaný, co se děje, proč to tak dlouho trvá a byli jsme nepříjemný na sestřičky, že jsme měli jasně v porodním přání napsané, že nechceme, aby nám miminko vzali, že chceme být u všeho, tak co se děje? Ptali jsme se sestřičky, ta říkala,  že nám nemůže nic říci, že přijde hned doktor. To bylo divné, proč nám nemůže nic říci? Co se děje? Takto to trvalo asi další 20 minut, děsná nejistota a strach, prostě co to je? Kde je? Kam ji odvezli?

 

Pak přišla paní doktorka s primářem a řekli nám ty zdrcující slova. Verunka musí do Hradce Králové, je napojená na hadičky, sama nedýchá, resuscitace trvala 30 minut, stav je velmi vážný.

 

Čuměla jsem do prázdna a nevěřila jsme tomu, jako jak nedýchá? Jak stav vážný? Byla tu s námi a byla v pořádku, je veliká, jak může nedýchat? Narodilo se krásné a zdravé miminko, co to je???? Asi nějaký sen, ze kterého se člověk probudí a řekne si, že to byl ale ošklivý sen. Šli jsme za nimi, abychom se na Verunku podívali. Byla už v inkubátoru, či nějakém přístroji, vypadala moc hezky, prostě jako když spí. Doktoři nám řekli, že stav je velmi vážný. Řekla jsem jim, že pojedu s malou, nedovolili mi to, že by tam pro mě nebylo místo, že musím zůstat. Chtěla jsem jít domů, ale byla jsem 3h po porodu, tak mi říkali, ať počkám, nechtěla jsem, tak nakonec dovolili, že tam se mnou může přítel zůstat. V noci jsme volali do Hradce, řekli nám, že stav se stále zhoršuje a že ji dávají 50% na přežití.

 

Noc byla nejhoší v mém životě, leželi jsme v objetí na jedné posteli s přítelem a nešlo spát.

Ráno v 6h jsme volali do Hradce, stav Verunky se opět zhoršil, volala jsem ještě kamarádce, ta mi dávala kontakt na léčitele, volala jsem mu, aby posílal Verunce energii a sílu, aby to vše zvládla.

 

V nemocnici jsme se sebrali, podepsali revers a jeli za naší Verunkou. Tam nás posadili do místnosti, kde bylo asi 10 doktorů a jeden z nich mluvil. Říkal, že stav se stále jen horší, že Verunka dostává ty nejsilnější léky, že jí selhávají jeden orgán za druhým, že umírá. Také nám řekl, že kdyby se stal zázrak a malá to přežila, že by nebyla schopna ničeho, že by nemohla sama jíst, pít, hýbat rukama, že je už vše natolik poškozeno, že by nemohla opravdu nic. Bála jsem se, zda něco necítí, tak mi řekli, že je v komatu a že necítí naprosto nic. Řekl nám, že nám dá tolik času, kolik chceme, abychom se s Verunkou mohli rozloučit. Šli jsme tam, ležela tam, stále nádherná, jen napojená na hadičky, ale krásně růžová, hladili jsme ji po nožičce, pak jsme si ji vzali každý do náručí, chovali jsme si jí, udělali ještě pár fotek, poprosili je o otisky nožiček, ručiček. Doktoři byli velice vstřícní, za to bych jim také chtěla poděkovat, že jsme se směli rozloučit. Řekli nám, že do večera Verunka zemře, zda mají poslat telegram, či zavolat. V  půl 8 večer, 13.5.2011 nám volal doktor, že Verunka zemřela. Leželi jsme jeden druhému v náručí a brečeli, děti byly naštěstí u svého otce, tak jsme mohli být spolu sami a svou bolest si prožívat společně.

 

Děkuji Verunce za krásných 9 měsíců, kdy jsem měla tu čest nosit ji pod svým srdcem, děkuji Verunce za každý kopanec, za časté čůrání v noci, za každý okamžik našeho společného těla, děkuji Verunce za nádherný porod, děkuji Verunce za tu chvilku, kdy jsme se mohli radovat, jak krásnou máme dceru a děkuji moc za to, že si vybrala za rodiče právě nás.

 

Nikdy na tebe nezapomeneme a vždy tu budeš s námi, moc tě milujeme, andílku náš.

 

To, co se dělo potom by dalo na další příběh, tím myslím hyenismus co se týče pohřebních služeb a zařizování věcí ohledně zemřelého miminka, ale to sem asi nepatří, pokud budu moci nějak pomoci k těmto krásným stránkám ze svých zkušeností, pocitů, rad, tak ráda pomohu. Přeji všem krásné a zdravé andílky a hodně takových lidiček jako jsi ty, Lucko.

Zapálím dnes svíčku pro všechny miminka, i pro tvého Filípka.

Přeji jen a jen krásné dny, s láskou Katka